Článek
Sezimovo Ústí, 12. března 1948. Jsou to pouhé dva dny po záhadné smrti Jana Masaryka a necelé tři týdny po komunistickém puči. Zcela izolovaný, fyzicky zničený a strachem paralyzovaný prezident Edvard Beneš si k sobě volá literárního vědce Václava Černého. Hledá u něj oporu a ventil pro nahromaděný vztek.
Během rozhovoru, ve kterém Beneš s hořkostí líčí, jak ho komunisté podvedli, přejde k oknu. Se vztekem se podívá na sousední dům. Bydlí tam Zdeněk Fierlinger. Kdysi jeho nejbližší důvěrník, kterému věřil jako bratrovi, dnes symbol zrady a člověk, který komunistům předával tajné informace z prezidentova okolí.
Beneš před svým hostem tiše ale vztekle zopakuje: „Fierlinger je zrádce… musí viset na nejbližším stromě“.
Jak se stalo, že se z legionáře od Zborova a váženého diplomata stal zaslepený Stalinův Trojský kůň, který pomohl rozleptat československou demokracii?
Z českého diplomata mluvčím Kremlu
Poznali se během první světové války v zahraničním odboji – Fierlinger bojoval v legiích, Beneš řídil politickou akci v exilu. Spojilo je úsilí o vznik samostatného Československa a ze známosti se stalo důvěrné přátelství. V nové republice Beneš svému mladšímu chráněnci pomáhal budovat diplomatickou kariéru.
Jejím vrcholem byl post velvyslance v Moskvě v polovině třicátých let. Fierlinger k němu přirozeně inklinoval, protože už od mládí byl rusofilem. Naučil se rusky a obdivoval ruskou kulturu. V Moskvě se z kulturního obdivu stala slepá oddanost stalinismu. Právě tady se myšlenkově rozešel s prezidentem Benešem, který vnímal tehdejší i pozdější spojenectví se Sověty čistě pragmaticky jako pojistku proti nacistické hrozbě, zatímco Fierlinger se stal mluvčím Kremlu.
Po nacistickém útoku na Sovětský svaz v roce 1941 otevřeně řekl sovětskému náměstkovi ministra zahraničí Andreji Vyšinskému, aby ho považovali za svého člověka. Začal v Moskvě tajně spolupracovat s komunisty Klementa Gottwalda a z pozice vyslance soustavně sabotoval pokyny Benešovy exilové vlády v Londýně.
Prezident to dlouho odmítal vidět. Nechtěl uvěřit, že by ho zradil blízký přítel. Trvalo několik let, než si v Londýně naplno připustili, že československý velvyslanec v Moskvě slouží především sovětským zájmům.
Stalin se ho zastal, Beneš ustoupil
Zlomový okamžik přišel v červenci 1944. Fierlinger bez vědomí vlády poslal pozdravný telegram takzvanému Lublinskému výboru – prosovětské loutkové vládě, kterou Stalin vytvořil, aby nahradila legitimní polskou exilovou vládu v Londýně. Byl to přesný opak toho, o co usiloval Beneš a západní spojenci. Vypukl obrovský skandál. Britská diplomacie Fierlingera označila za „velvyslance ve stavu vzpoury“. Ještě ostřeji reagoval československý ministr zahraničí Jan Masaryk: „Fierlinger nás prodává Sovětům! Je to červotoč rozleptávající demokracii zevnitř“.
Československá exilová vláda se jednomyslně vyslovila pro jeho odvolání. V ten moment se však ukázala Fierlingerova klíčová role pro Moskvu: Stalin osobně intervenoval u prezidenta Beneše a tvrdě trval na jeho setrvání ve funkci. Prezident musel pod tlakem svého sovětského spojence ustoupit. Vznikl tak nebezpečný precedens: československá diplomacie se začala přímo podřizovat přáním Moskvy.
Premiér, který odevzdal jáchymovský uran Sovětům
Na jaře 1945 dosáhl Stalinův oblíbenec vrcholu moci. Komunisté dali prezidentovi jasně najevo, že se Fierlinger stane premiérem první poválečné vlády, která měla vzniknout v osvobozených Košicích. Beneš měl k tomuto návrhu velké výhrady. Svým spolupracovníkům říkal, že Fierlinger je nespolehlivý a zradil demokratické ideály. Stalin však dal jasně najevo, že jako premiéra si dovede představit pouze jeho. Beneš opět ustoupil. V dubnu 1945 se stal předsedou takzvané Košické vlády.
Triumfální návrat prezidenta do vlasti na jaře 1945 byl jen hořkým vítězstvím. Zatímco ho v ulicích nadšeně vítaly davy jako osvoboditele, v zákulisí už skutečné otěže moci pevně svíral Fierlingerův prosovětský kabinet.
V nové funkci začal Fierlinger Sovětům zpřístupňovat nejcitlivější oblasti československého hospodářství. Nejvýrazněji se jeho podřízenost Moskvě projevila v otázce československého uranu. V září 1945 oddíly sovětské tajné policie NKVD bez varování převzaly kontrolu nad jáchymovskými uranovými doly a zavedly tam přísný vojenský režim. Ministerstvo obrany žádalo premiéra o pokyny, jak mají postupovat. Fierlinger odpověděl velmi krátce: „Nepodnikat nic“.
Místo aby situaci řešil, sám začal pracovat na návrhu smlouvy, která by těžbu uranu předala Sovětům. Hotový dokument osobně předal sovětskému velvyslanci v Praze. Teprve poté navštívil prezidenta Beneše a přesvědčil ho argumentem, že výměnou za uran nám Stalin pomůže při řešení poválečných územních sporů s Polskem a Rakouskem. Beneš souhlasil a v listopadu 1945 byla přísně tajná smlouva se Sověty podepsána.
Likvidace sociální demokracie
Fierlinger měl nevyřízené účty s vlastní stranou - sociální demokracií. Na podzim 1947 ho pro zjevnou podřízenost komunistům straníci sesadili z pozice předsedy. Během únorové krize 1948 se mu naskytla příležitost k pomstě.
Demokratičtí ministři podali demisi jako protest proti tomu, že se komunisté pokusili ovládnout policii. Očekávali, že prezident Beneš jmenuje novou vládu a vyhlásí volby. Mělo to ovšem jednu podmínku, demisi museli podat i ministři za sociální demokracii. Pokud by to neudělali, nové volby by nebyly nutné, komunisté mohli vládu pouze zrekonstruovat a dosadit do ní vlastní lidi.
Klement Gottwald využil nerozhodnosti sociálnědemokratických ministrů a vyzval Fierlingera, aby s pomocí jeho prokomunistických straníků a ozbrojených Lidových milicí (polovojenské jednotky KSČ) obsadil ústředí sociálních demokratů. Akce byla úspěšná, Fierlinger se opět stal předsedou sociálních demokratůa přinutil je spolupracovat s komunisty. Protiústavní puč byl dokonán – československá demokracie dostala smrtící úder a země se stala sovětským satelitem.
Fierlinger se následně stal katem nejstarší české dělnické strany. Jeho jediným cílem bylo vyčistit stranu od demokratických odpůrců a dovést ji k protiprávnímu sloučení s Komunistickou stranou Československa. Podařilo se mu to 27. června 1948.
Otazníky kolem smrti Jana Masaryka
Už tři měsíce předtím, 10. března 1948, zemřel za záhadných okolností ministr zahraničí Jan Masaryk pádem z okna Černínského paláce. Existuje svědectví naznačující Fierlingerovu možnou spojitost s touto událostí. Naznačuje to výpověď Stanislava Hovězáka, který v březnu 1948 pracoval ve Vojenském historickém ústavu.
V ranních hodinách 10. března zaslechl svého nadřízeného Vojtěcha Kohouta, jak do telefonu hlásí: „Pérák doskákal“. Pérák byla dobová přezdívka Jana Masaryka, která teď dostala zlověstný význam. Podle Hovězáka Kohout podával hlášení Fierlingerovi.
Důvod tohoto úzkého spojení se nabízí: historikové dnes předpokládají, že Kohout byl agentem sovětské tajné policie NKVD. Navíc v odložené Kohoutově vojenské bundě Hovězák našel kovové razítko s faksimilií Masarykova podpisu, které se používalo na úřední dokumenty. Jak se tam dostalo, zůstává nevysvětlenou záhadou.
Černínský palác na Loretánském náměstí. Sídlo ministerstva zahraničí se v roce 1948 stalo němým svědkem jedné z nejtemnějších záhad našich moderních dějin.
O tom, co zaslechl, vyprávěl důvěryhodnému kolegovi. Dohodli se, že s informováním policie počkají až do pádu komunismu. Hovězák zemřel před rokem 1989, ale jeho kolega se sametové revoluce dožil a vše vypověděl na prokuratuře. Odevzdal tam i razítko, které mu Hovězák kdysi svěřil.
Historická bilance: Agent, oportunista nebo fanatik?
Proč Zdeněk Fierlinger tak usilovně pracoval ve prospěch sovětského diktátora Stalina? Byl agentem sovětské tajné služby NKVD? Přímý důkaz, že byl formálně naverbován, dosud chybí. Historikové se shodují na kombinaci tří faktorů: ideologického přesvědčení, osobní ctižádosti a zklamání z Mnichova– zrady Československa západními mocnostmi v roce 1938, kterou Fierlinger vnímal jako selhání demokratického světa.
Od té chvíle považoval Moskvu za jediného spolehlivého garanta obnovy československé státnosti. Vůči Stalinovi byl natolik loajální, že přáním Sovětů vycházel vstříc mnohdy ještě dříve, než je vůbec oni sami formulovali. Tato slepá oddanost mu vynesla privilegované postavení – žil v luxusu a zastával vysoké komunistické funkce až do své smrti v roce 1976.
Kombinace ješitnosti, oportunismu a slepé oddanosti Moskvě z něj udělala klíčovou postavu při likvidaci československé demokracie. Pro Edvarda Beneše, který mu kdysi důvěřoval jako bratrovi, byla Fierlingerova zrada hlubokou osobní tragédií. A zároveň fatálním politickým selháním – s důsledky pro celou zemi.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
HRUŠKA, Marek: Československo-sovětské vztahy během 2. světové války a role Zdeňka Fierlingera při jejich formování. Praha 2020. Univerzita Karlova. Diplomová práce.
SEDMÍKOVÁ, Kateřina: Zdeněk Fierlinger a jeho životní osudy po únorovém převratu v roce 1948. Praha 2023. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
NĚMEČEK, Jan: Sovětofil, nebo sovětský agent? K úloze Zdeňka Fierlingera v zahraničním odboji za druhé světové války. In: ROGUĽOVÁ, Jaroslava a Maroš HERTEL, ed. Adepti moci a úspechu: etablovanie elít v moderných dejinách: jubileum Valeriána Bystrického. Bratislava: Veda, 2016, s. 79–94.
