Mrazivá záhada z doby prvních Přemyslovců: Financovali církevní daň prodejem otroků?

Na počátku 10. století zajišťovala církevní správu přemyslovských držav diecéze v bavorském Řezně (Regensburgu), protože Přemyslovci ještě neměli vlastní biskupství. Podle církevního práva měl řezenský biskup nárok na svůj podíl z církevní daně – desátku.

V Čechách se podle tehdejších zvyklostí desátek od obyvatel vybíral v naturáliích, především v obilí. Jenže tady narazila středověká ekonomika na tvrdou logistickou realitu. Jak doručit bavorskému biskupovi jeho zákonný podíl na české úrodě?

Neexistovaly zpevněné cesty, Řezno bylo z Prahy vzdálené 240 km a těžce naložené vozy musely zdolávat neschůdné pohraniční hvozdy. Cesta mohla trvat i dva týdny, takže neustále hrozilo nebezpečí, že převážené obilí navlhne a zplesniví.

Jak si tedy přemyslovští vládci s tímto problémem poradili?

Historik Pavel Bolina přišel s přesvědčivou hypotézou: synové prvního křesťanského knížete Bořivoje – Spytihněv I. a Vratislav I. (otec svatého Václava), sice desátek na svém území vybírali, ale biskupský podíl (čtvrtinu) z něj do Bavorska neposílali. Všechno vybrané obilí ponechávali v sýpkách na svých strategických hradech, jako byla Praha, Budeč nebo Levý Hradec. Díky tomu měli víc obilí k zaopatření kněží, ale především k výživě knížecí družiny – elitních bojovníků.

Místo nepraktických fůr pšenice pak Přemyslovci odváděli řezenskému biskupovi finanční paušál v hřivnách. To byly standardizované stříbrné pruty o přesně dané váze, které tehdy sloužily jako platidlo. Jenže toto vysvětlení okamžitě otevírá novou, ještě hlubší záhadu: Kde knížata brala na takové množství stříbra? V Čechách se v té době tento drahý kov ještě nikde systematicky netěžil, slavná éra kutnohorského stříbra přišla až o čtyři stovky let později.

Odpověď na tuto hádanku našla až moderní věda v pražském podhradí. Archeologové objevili na Malé Straně stopy po intenzivním tavení a zpracování stříbra, které spolehlivě datovali již do první třetiny 10. století. Nalezený kov podrobili pečlivým chemickým analýzám mineralogové a numismatici. Výsledek byl překvapivý: stříbro mělo specifické složení s vysokou ryzostí, které neodpovídalo žádným tehdy známým evropským dolům. Jak se tedy do Prahy dostalo?

Jediným dostupným zdrojem takto čistého kovu v celé tehdejší Evropě byly islámské stříbrné mince – dirhamy. Ty se razily v bohatých dolech v pohoří Hindúkuš v  oblasti dnešní střední Asie a v mezinárodním obchodu fungovaly jako hlavní platidlo. Chemický profil zbytků malostranského stříbra se shodoval s těmito orientálními mincemi. Toto zjištění přivedlo vědce k jasnému závěru: arabské mince se v Praze masově přetavovaly na stříbrné hřivny. Do Prahy je přinášeli kupci a s velkou pravděpodobností je utráceli za otroky, protože ti byli tehdy zdaleka nejvýnosnějším artiklem dálkového obchodu.

Ale kde se v Praze vzali otroci, které bylo možné za dirhamy nakoupit?

Odpověď musíme hledat v tehdejší složité politické situaci. Celá střední Evropa se zmítala v chaosu kvůli pustošivým nájezdům kočovných Maďarů, které zničily sousední Velkou Moravu. Přemyslovci ovládali jen středočeskou doménu, jednotný český stát neexistoval.

V této drsné době vedla přemyslovská knížata bezohledné války s vládci sousedních slovanských kmenů, protože chtěli upevnit svou moc a rozšířit ovládané území. Zajatí nepřátelé – muži, ženy i děti – byli cennou kořistí. Slovanští otroci byli totiž velmi žádaní v islámském světě. Masovým prodejem těchto nešťastníků získávali stříbro, které jim pomáhalo budovat stále větší družinu bojovníků a část z něj s velkou pravděpodobností posílali do Řezna jako církevní daň.

Církev sice postupně zakazovala prodej křesťanů do rukou nekřesťanských kupců, jenže v první polovině 10. století byla většina obyvatel ve střední a severovýchodní Evropě stále ještě pohanská. Takové zajatce bylo možné bez problémů prodat do otroctví.

Tyto kruté obchody se tehdy odehrávaly v Praze. Ta díky své výhodné poloze fungovala jako mezinárodní velkoobchodní překladiště na křižovatce obchodních cest. Otroci se tu nakupovali, ale pohádkové zisky se realizovaly až na trzích v islámském světě. Klíčovou roli v obchodu s otroky hráli židovští kupci, kteří se pohybovali na obchodních trasách mezi křesťanskou Evropou, Kyjevem a islámskými státy. Jako platidlo přiváželi právě stříbrné dirhamy, které se následně v malostranských tavicích kelímcích měnily na hřivny.

Že Praha skutečně fungovala jako otrokářské tržiště hluboko v první polovině 10. století, potvrzují i nejstarší písemné prameny – legendy o svatém Václavu. Tzv. První staroslověnská legenda – psaná staroslověnsky, liturgickým jazykem tehdejší slovanské vzdělanosti – výslovně uvádí, že kníže Václav „prodané vykupoval“.

Latinsky psaná Kristiánova legenda pak přináší zcela konkrétní svědectví o tom, jak kníže posílal své lidi přímo na pražské tržiště (forum), aby za jeho vlastní peníze skoupili všechny chlapce, které tam kupci přivezli na prodej. Následně je nechal pokřtít a propustit.

Historici dnes považují Kristiánovu legendu za autentický pramen z konce 10. století a o existenci rušného otrokářského trhu v Praze nepochybují. Zmínka o něm totiž v textu nefunguje jako vymyšlená pohádka, ale jako reálná dobová kulisa, na jejímž pozadí vynikla Václavova výjimečná zbožnost.

Obchod s otroky byl mimořádně výnosný, proto se mu Přemyslovci věnovali více než sto let. Ještě v roce 994 se pražský biskup Vojtěch pokusil vlastním majetkem vykoupit skupinu křesťanských otroků od židovského kupce. Jenže narazil na tvrdý odpor českých velmožů. Biskup totiž neohrožoval jen jeden obchod, ale celý státní systém: kupci by přišli o obří zisky v cizině a velmoži i kníže o přísun stříbra.

Písemné záznamy o platbách přemyslovských knížat řezenské diecézi z počátku 10. století se nedochovaly. Přesto vědecká hypotéza odborníků z několika oborů nabízí jasné a logické vyřešení záhady, jak první Přemyslovci církevní desátek platili. Současně ukazuje přemyslovská knížata jako pragmatické vládce, kteří svůj stát budovali bez sentimentu a neváhali použít všechny dostupné metody, které jim mohly zajistit úspěch.

Z pohledu dnešní morálky je nepřijatelné financovat církevní daň prodejem otroků. Na počátku 10. století to však byla běžná praxe, která Přemyslovcům zajistila přízeň církve a spolehlivě plnila knížecí pokladnu.

Text vznikl na základě těchto zdrojů:

BOLINA, Pavel: Problematika desátků v raně středověkých Čechách. Český časopis historický, 2025, roč. 123, č. 3, s. 403–423.

ZAVŘEL Jan – ČIHÁKOVÁ Jarmila: Stříbrná Praha. Výsledky analýz raně středověkých archeometalurgických nálezů z Malé Strany, Archeologické rozhledy 71, 2019, s. 475–528.

LUKAS Jiří – VIDEMAN Jan: Počátky českého mincovnictví. Praha 2021.

ŠREIN, Vladimír: Příspěvek k objasnění původu stříbra v Čechách okolo roku 1000. Archeologie ve středních Čechách. 2003, roč. 7, s. 625–631.

TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky Přemyslovců: vstup Čechů do dějin (530–935). Praha 1997.