První československý historický velkofilm: Svatý Václav jako loutka státní propagandy

Když se ve druhé polovině dvacátých let minulého století rozhlédl návštěvník pražského Strahova, spatřil nevídanou podívanou. V areálu strahovského stadionu vyrůstaly ze dřeva a sádry obří kulisy raně středověké Prahy. Československá kinematografie se chystala natočit dosud největší projekt ve své historii – velkofilm o knížeti Václavovi.

Málokdo z přihlížejících však tušil, že za monumentálními kulisami nestojí jen vlastenecké nadšení, ale především ostrá zákulisní válka o státní peníze a snaha ukázat světu, že nový stát má tisícileté kořeny.

S myšlenkou natočit o národním patronovi film přišel v roce 1926 benediktinský mnich Karel Method Klement. Byl členem Výboru pro oslavu svatováclavského milénia a film považoval za ideální způsob, jak důstojně připomenout blížící se tisícileté výročí Václavovy mučednické smrti, které se mělo slavit v roce 1929.

Nápadu se nadšeně chopil jeho kolega z výboru, ministerský rada Josef Hronek. V dopise potenciálním sponzorům udělal chytrý tah: propojil dvě nadcházející výročí – desáté narozeniny Československa v roce 1928 a tisícileté výročí vraždy knížete Václava. Film tak najednou nebyl jen církevní záležitostí, ale i státní událostí.

Hronek kolem sebe postupně shromáždil okruh přátel z řad úředníků, právníků a kulturních činitelů a v říjnu 1927 společně založili spolek Millenium-film. Jejich cílem nebyl jen film o životě svatého Václava. Chtěli natočit dílo, které by posílilo národní hrdost a sblížilo více katolickou církev s občany státu. Současně měl vzniknout kulturní „štít“, který by domácímu i zahraničnímu publiku ukázal, že nový stát v srdci Evropy navazuje na starobylou panovnickou tradici.

Při zakládání spolku se jeho členem stal i majitel pražské Lucerny a filmový magnát Miloš Havel, strýc budoucího prezidenta Václava Havla. Hronek nadšeně souhlasil s jeho jmenováním do čela spolku. Viděl v něm totiž obrovský přínos: Havel vlastnil vinohradské filmové ateliéry, rozuměl filmovému byznysu a měl cenné kontakty v politických kruzích.

Problémy nastaly v okamžiku, kdy se začalo jednat o penězích. Hronek trval na tom, aby každý detail filmu prošel kontrolou vědců a historiků. Odmítal jakékoli ústupky pro zábavu diváků a nechtěl se ani bavit o tom, že takové dílo si na sebe nevydělá. Havel oproti tomu uvažoval jako podnikatel. Chtěl trhák s milostnou zápletkou – film, který lidi přitáhne do kina a zaplatí se. Ve svých plánech šel tak daleko, že už uvažoval o sérii ziskových českých historických snímků.

Spor o celkovou koncepci filmu se nepodařilo vyřešit, ale spolek začínal tlačit čas. Proto v prosinci 1928 podal žádost o státní podporu na Ministerstvo školství a národní osvěty.

O pár týdnů později Havel pochopil, že Hronkovu neústupnost neprolomí, a ze spolku odešel. Nezůstal však stranou. Spojil se s dramatikem Arnoštem Dvořákem, aby pro něj napsal konkurenční scénář, který Hronek jedovatě označoval jako truclibreto. Dvořák dostal šibeniční termín, necelé dva měsíce, proto vsadil na strhující dramatický spád, milostné zápletky a zpolitizované zjednodušení dějin.

Když vyšlo najevo, že Havel bude mít svůj vlastní scénář, rozhořela se bitva o to, komu stát svěří své peníze. Špínou se házelo na obou stranách. Miloš Havel a jeho spojenci v tajných zprávách úředníkům a ministrům popisovali spolkové úředníky jako „soubor nekompetentních jedinců“. Jejich zdlouhavé schůzování a psaní scénáře prohlašovali za jednoznačný projev „diletantismu“ a varovali stát před svěřením veřejných peněz „nezkušeným neumětelům“, kteří nemají nejmenší tušení, jak funguje reálná filmová výroba.

Hronkův tábor v dopisech bankám i úřadům veřejně zdůrazňoval, že chystaný film je „akce všenárodní a nepolitická“, která zásadně přesahuje rámec soukromého podnikání. Zaznívalo i varování před Havlovou dravou „kšeft-klikou“ a „filmovou gauneřinou“, která se snaží znehodnotit národní symbol a udělat z něj obyčejnou komerční záležitost.

Celý spor měla rozhodnout odborná komise, kterou v roce 1929 sestavil Národní výbor pro oslavy svatováclavského tisíciletí. V jejím čele byl uznávaný profesor historie Josef Pekař. Komise v březnu čtrnáct dní posuzovala jak scénář spolku, tak Havlovo konkurenční libreto. Konečný verdikt byl pro filmového podnikatele zdrcující. Jeho předlohu komise odmítla jako „příliš nehistorické, zmodernizované a zpolitizované“.

Vládní úředníci se spoléhali na verdikt odborníků, proto po přečtení posudku doporučili přidělení částky ve výši jednoho milionu korun scénáři spolku Millenium-film. Vláda Československé republiky schválila tuto částku jako bezúročnou státní zápůjčku 31. května 1929. Spolek ji měl řádně splatit z budoucích výnosů z distribuce. Film získal státní záštitu a stal se oficiálním projektem republiky – měl světu ukázat, že Československo má tisícileté historické kořeny.

Pekař pak jako nejvyšší odborná autorita dohlížel na to, aby ve filmu nebyly nesmysly. Zásadně nesouhlasil s tehdy běžně přijímaným výkladem, že by kníže Václav jako vládce podléhal německé říši. Tradiční příběh o tom, jak Václav platil německému králi Jindřichu Ptáčníkovi roční poplatek v podobě volů a zlata za zachování míru, považoval za historický omyl a urážku českého knížete. On sám vztah mezi Václavem a německým králem vysvětloval jako dohodu dvou rovnocenných vladařů, nikoli jako podřízený vztah. Proto ve scénáři škrtnul motiv ročního poplatku.

Pro filmaře ze spolku Millenium-film bylo Pekařovo rozhodnutí svaté, jenže pro samotný film znamenalo pohromu. Platba Němcům totiž do té doby tvořila hlavní dramatický motor všech divadelních zpracování. Když ji scenáristé na příkaz komise nemohli použít, ztratili přirozenou zápletku. Pro bratrský konflikt mezi Václavem a Boleslavem tak museli narychlo vymýšlet náhradní motivy.

Před zahájením natáčení se v Praze objevili zástupci anglické společnosti Astra National, kteří nabídli čtyři miliony korun na spolufinancování filmu. Podmínkou Angličanů bylo natáčení ve vídeňských ateliérech a zahraniční režisér. Spolek tuto nabídku odmítl. Riskovat finanční tíseň přišlo představitelům spolku lepší, než svěřit národního patrona do cizích rukou.

Museli se proto spolehnout pouze na vlastní kapacity. Samotnou výrobu svěřili zakázkové firmě Elekta-Journal. Se stavbou obřích kulis dokonce pomáhala armáda a do hlavní role knížete byl obsazen charismatický herec Zdeněk Štěpánek. Gigantické měřítko projektu si však vybralo svou daň. Původní rozpočet rychle přestával stačit. Nakonec celková suma přesáhla astronomické čtyři miliony korun.

Když měl film v roce 1930 konečně premiéru, dostavil se tvrdý náraz. Byl to němý snímek, jenže do kin právě vtrhl zvukový film a diváci už o tiché obrazové pomníky nestáli. Pokusy dodatečně snímek ozvučit ztroskotaly na vlekoucích se soudních sporech o honoráře za hudební doprovod. Výsledkem byl obrovský divácký nezájem, prázdná kina a gigantické dluhy, které po sobě spolek zanechal.

Film o svatém Václavu v kinech propadl, ale příběh jeho vzniku ukazuje něco důležitého. Národní symboly nejsou nedotknutelné pomníky z učebnic. Jsou to stále živá témata, o která se v každé době svádí zápas podle toho, jaké naděje, obavy a politické zájmy právě hýbou společností.

KOS, Martin: Hra o svatováclavský velkofilm: Producentské přístupy a funkční proměny audiovizuálních představ ve vývoji Svatého Václava (1926–1929). Brno 2024. Masarykova univerzita. Disertační práce.

BAŘINKA, Michal: Charakter svatováclavských oslav roku 1929 na příkladu Svatováclavské výstavy. Brno 2013. Masarykova univerzita. Bakalářská diplomová práce.

VELEK, Viktor: Svatý Václav: První československý historický velkofilm. Praha 2010.

HORNÍČEK, Jiří: Miloš Havel a český filmový průmysl. Praha 2000. Univerzita Karlova. Diplomová práce.