Článek
Ostrov demokracie
V polovině 30. let představovalo Československo ojedinělý úkaz. V obklíčení autoritářských a fašistických režimů zůstávalo jedinou fungující demokracií ve střední Evropě. Politika postavená na Masarykových demokratických zásadách a loajalitě ke Společnosti národů dávala republice vysokou mezinárodní prestiž. Jenže ve vysoké geopolitické hře se na morální ideály nehraje.
To se ukázalo v roce 1935. Ve skladech brněnské Zbrojovky ležely bedny s moderními vojenskými puškami a lehkými kulomety. Ve Vlašimi továrna Sellier & Bellot lisovala čtyři miliony ostrých nábojů v hodnotě přes milion francouzských franků. Všechno zboží bylo řádně objednáno a zaplaceno vládou Etiopského císařství – v tehdejším Československu známého pod názvem Habeš. Jeho armáda tyto zbraně nutně potřebovala k obraně před hrozící invazí fašistické Itálie.
Vojenské zásilky měly přes francouzský přístav Džibuti dorazit do Habeše. Nikdy se však na cestu nevydaly. Československé úřady vývoz zbraní v tichosti zablokovaly. Proč se demokratický stát rozhodl obětovat napadeného partnera?
Hra o přežití
V třicátých letech se československá diplomacie, řízená ministrem zahraničí Edvardem Benešem, ocitla ve složité situaci. Maďarsko usilovalo o revizi hranic se Slovenskem a své požadavky začalo stále více prosazovat i nacistické Německo.
V roce 1934 se o slovo ve středoevropském prostoru přihlásila Itálie, když uzavřela s Rakouskem a Maďarskem takzvané Římské protokoly. Dohoda měla oslabit vliv Československa a jeho spojenců. Vadila také Adolfu Hitlerovi, který chtěl své rodné Rakousko připojit k Německu. Beneš proto začal Itálii vnímat jako protiváhu vůči Německu.
V lednu 1935 Francie uzavřela s Mussolinim tajnou dohodu a zakázala vývoz zbraní do Habeše. Československo, které mělo s Francií uzavřenou spojeneckou smlouvu, se ocitlo pod tlakem. Dodávky zbraní do africké země by byly přesným opakem toho, co chtěl náš nejdůležitější spojenec. Beneš se rozhodl hrát vysokou hru a zvolil cestu „menšího zla“. Věřil, že pokud se k francouzskému embargu přidá dobrovolně a obětuje obchodní závazky vůči vzdálenému africkému císařství, Itálie to ocení jako gesto loajality. Na oplátku očekával, že Mussolini mu pomůže proti Hitlerovi.
Československo proto vyhlásilo takzvanou „přísnou neutralitu“, která však byla ve skutečnosti jednostranně výhodná pro Řím. Zatímco Habeš nedostala ze zaplaceného materiálu téměř nic, z Československa do Itálie nadále proudily strategické suroviny (uhlí, nafta) i vojenský materiál.
Legendární lehký kulomet ZB vz. 26 z brněnské Zbrojovky patřil k nejžádanějším a nejspolehlivějším zbraním své doby. Paradoxem dějin je, že tyto zbraně, které Praha kdysi odepřela africkým obráncům, o několik let později ve velkém ukořistili Němci a úspěšně jimi vyzbrojili i jednotky zbraní SS.
Utajování informací a tajné depeše
Když se v Paříži provalilo, jaký je ve skutečnosti postoj Československa vůči Habeši, Hradu nakloněné Lidové noviny použily osvědčený novinářský trik. Dne 19. června otiskly pařížskou zprávu o tom, že Praha blokuje dodávku zbraní, aby si zajistila italskou podporu. V témže článku ji však vzápětí loajálně sestřelily jako nepodložené „zbožné přání Itálie“. Benešovo tajemství tak zůstalo v bezpečí.
Utajení bylo tak důsledné, že o embargu zpočátku nevěděl ani československý velvyslanec v Paříži Štefan Osuský. Až 1. července telegrafoval do Prahy, že ho vyhledal habešský diplomat s varováním: jednostranné zastavení dodávek odsuzuje jeho zemi k zániku.
Beneš reagoval vyhýbavě a tvrdil, že žádné plošné embargo neexistuje. Když však Habešané vzápětí požádali alespoň o výjimku pro čtyři miliony zaplacených nábojů z firmy Sellier & Bellot, Praha odpověděla nekompromisně: zákaz platí bez výjimky. Nepomohl ani zoufalý osobní dopis habešského ministra zahraničí přímo Benešovi.
Hru na schovávanou ukončil na konci července tajným kabelogram ministerstva zahraničí pro šestnáct našich ambasád. Instrukce zněla jasně: zachovávejte „přísnou neutralitu“. Vztahy s Itálií měly absolutní přednost.
Zbrojaři v pasti a chilský manévr
Rozhodnutí vlády negativně zasáhlo i domácí průmysl, protože Československo tehdy ovládalo čtvrtinu světového trhu se zbraněmi. Zbrojovka Brno měla najednou ve skladech tisíce neprodejných pušek. V srpnu 1935 dokonce její exportéři vypracovali tajný plán na jejich vývoz do Habeše. Papíry se měly vystavit na firmu v Chile, ale náklad se měl v jednom z afrických přístavů přeložit na jinou loď, která jej měla propašovat do Habeše. Úřady však obchod nepovolily a plán zůstal na papíře. Podobně koncern Škoda Plzeň ze strachu z reakce Francie a Itálie odmítal veškeré habešské poptávky na dělostřelectvo.
Samotný habešský císař Haile Selassie I. v červenci 1935 pro slovenský deník Slovák rozhořčeně prohlásil: „Jednostranné zrušení podepsaných dohod ze strany československých továren nemá v historii obdoby.“
Sázka na Mussoliniho nevyšla
Když v říjnu 1935 Itálie na Habeš zaútočila, Společnost národů označila Řím za agresora a vyzvala členské státy (tedy i Československo), aby Habeši pomohly. Jenže Beneš tento apel ignoroval, protože přízeň italského diktátora pro něj byla důležitější. Československé úřady proto dál úmyslně protahovaly schvalování vývozních licencí pro naše zbrojovky, proto zbraně do Habeše nikdy nedorazily.
Praha obětovala své morální principy i obchodní závazky vůči napadenému státu v naději, že si tím koupí spojenectví Itálie proti Hitlerovi. Mussolini ovšem československé ustupování pouze využil a na oplátku mu neposkytl nic. Místo garance středoevropské bezpečnosti se Itálie v roce 1936 definitivně přiklonila k nacistickému Německu a vytvořila s ním Osu Řím–Berlín. Přesně to, čemu chtěl Beneš obětováním Habeše zabránit, se tak do puntíku naplnilo.
Francouzská zrada v Mnichově
Když Hitler v březnu 1938 obsadil Rakousko, v Praze zavládla panika. Ve snaze vyhnout se alespoň konfliktu s Mussolinim sáhla vláda k dalšímu zoufalému ústupku. V dubnu 1938 pod tlakem Říma oficiálně uznala italskou anexi Habeše de iure– učinila tak dokonce dříve než Velká Británie nebo Francie.
Benito Mussolini (uprostřed v uniformě) na konferenci v Mnichově v roce 1938. S Adolfem Hitlerem ho spojila mezinárodní izolace a touha po přerozdělení evropských hranic, kterou formálně zpečetili v roce 1939 podpisem takzvaného Ocelového paktu.
To už se však na pomyslné evropské šachovnici blížil útok na Benešovu figurku. Šach mat přišel v září 1938 v Mnichově. Československo se zde ocitlo v roli Habeše. Princip byl stejný: obětovat slabšího partnera pro vlastní záchranu. Beneš v roce 1935 zablokoval zbraně do Afriky, aby si pojistil spojenectví Francie a přízeň Itálie proti Hitlerovi.
V Mnichově naopak západní spojenci obětovali nás, aby v Evropě zabránili válce. Pro Prahu v tom byla mimořádně hořká ironie. Přes palubu nás hodila právě Francie – náš největší spojenec, v jehož zájmu jsme o tři roky dříve Habešany zradili. Chladný geopolitický kalkul ale nevyšel ani jedné straně.
Symbolickou tečkou za celým příběhem zůstává historický paradox: zatímco demokratické Československo v roce 1938 anexi Habeše pod tlakem okolností uznalo, habešská vláda v exilu okupaci zbytků Československa nacistickým Německem nikdy neuznala.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
Abadi Woldekiros: Tendenční neutralita. Československý zbrojní průmysl a italsko-habešský konflikt. Soudobé dějiny X / 1-2, s. 9-28.
Klimek, Antonín – Kubů, Eduard: Československá zahraniční politika 1919-1938. Praha 1995.
Karlický Vladimír: Svět okřídleného šípu koncern Škoda Plzeň 1918-1945. Plzeň 1999.
