Za první republiky mohl manžel znásilnit manželku a soud ho nepotrestal. Proč?

Když se v roce 1918 zrodilo Československo, hlásilo se k ideálům demokracie a modernismu. V oblasti trestního práva se však nová republika musela spolehnout na dědictví rakouského císařství – konkrétně na trestní zákon z roku 1852. Mladý stát sice staré pořádky odmítal, ale ze strachu z právního vakua kodex padlé monarchie převzal. Očekávalo se, že brzy vznikne nový zákon. Poslanci se však na něm po celou dobu první republiky nedokázali shodnout.

Proto byl po celou dobu trvání první republiky platný paragraf, který dnes působí drsně: nepřipouštěl, že by manžel mohl znásilnit svou ženu.

Abychom pochopili, proč tento zločin oficiálně neexistoval, musíme se podívat na dobovou terminologii. Zděděný rakouský zákon totiž neznal termín „znásilnění“ v jeho dnešním širokém smyslu. Místo toho operoval s archaickým pojmem „násilné smilstvo“. Samotné slovo „smilstvo“ však v dobovém kontextu neoznačovalo jakýkoliv pohlavní akt, ale výhradně styk mimomanželský.

Podle dobového znění zákon definoval násilné smilstvo jako čin: „kdy muž ženu nebezpečným hrozením, skutečně vykonaným násilím anebo lstivým omámením smyslů učiní nezpůsobnou, by mu činila odpor, a v stavu tomto jí k mimomanželskému souložení zneužije“. Právě ono nenápadné slovo „mimomanželské“ tvořilo nepřekročitelnou bariéru pro tisíce žen. Znamenalo to, že z pohledu zákona se muž mohl dopustit znásilnění na jakékoli ženě – s výjimkou té vlastní. Pokud se násilí odehrálo za dveřmi společné ložnice, zločin z pohledu práva neexistoval.

Je nutné si uvědomit, že zákon z roku 1852 nebyl výplodem cynické byrokracie – odrážel hluboce zakořeněné přesvědčení společnosti 19. století. Manželství v něm bylo chápáno jako jediný legitimní prostor pro sexualitu. Právní normy vycházely z předpokladu, že uzavřením sňatku žena dává trvalý a neodvolatelný souhlas k intimnímu životu se svým manželem. Prostě mu měla být k dispozici.

A právě toto přesvědčení přežilo pád monarchie i vznik demokratické republiky. Její společnost stále sdílela pohled, že v tradičním pojetí rodiny žena zcela podléhá svému manželovi. O násilí v manželství se veřejně vůbec nemluvilo. Pokud se ho manžel dopustil, bylo považováno za jeho soukromou záležitost a za oprávněné vymáhání takzvaných manželských práv.

Proto také nikdo nepožadoval změnu zákona. Ženy proti němu neprotestovaly a politické elity jej nepovažovaly za problém. Dobový tisk proto o násilí v manželství mlčel. Noviny sice rády referovaly o pikantních skandálech a brutálních přepadeních, ale případ znásilnění manželky manželem se v nich neobjevil ani jednou.

Jak moc tehdejší společnost ignorovala utrpení žen a jejich právo na vlastní tělo, ilustruje i dobový přístup k umělému přerušení těhotenství. Zatímco dnes může znásilněná žena v Česku požádat o interrupci do 12. týdne těhotenství, za první republiky se tento důvod neuznával. Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí dokonce konstatoval, že „otěhotnění znásilněné osoby není důležitou újmou na zdraví“.

V průběhu meziválečného období se v odborných kruzích objevovaly úvahy o novelizaci potratového zákona – aby mohly jít na zákrok alespoň ženy znásilněné cizím mužem. Už sama tato debata však vyvolávala odpor konzervativních právníků. JUDr. Zdeněk Mollik v roce 1932 v Národních listech varoval, že připuštění potratu po znásilnění by vedlo k „možnosti zneužití lstivým předstíráním“ – tedy, že by ženy falešně tvrdily, že byly znásilněny. Strach z toho, že by se žena mohla falešným obviněním vyhnout mateřství, byl v očích tehdejších autorit silnější než soucit s obětí skutečného násilí.

Když už prvorepublikový tisk o sexuálním násilí psal, platila velmi přísná pravidla pro to, co se vůbec smí otisknout. Samotný akt nebyl nikdy popisován přímo, novináři používali opisy jako „ohavný čin“, „hnusný zločin“ nebo „zlotřilství“. Samotné slovo znásilnění se v novinách téměř neobjevovalo. O detailech se mluvilo pouze tehdy, pokud byl zločin spojen s vraždou.

Ze zákona bylo mimomanželské znásilnění trestné. Ale aby společnost – a často i soudy – takový případ braly vážně, musel útok splňovat určitá nepsaná kritéria: pachatelem musel být cizí člověk, nikoli známý či příbuzný. Novináři ho často vykreslovali jako neznámého tuláka. Útok se musel odehrát ve veřejném prostoru a oběť musela prokázat, že se aktivně bránila. Pokud žena nevolala o pomoc nebo neměla roztrhané šaty, tisk i soudy často případ bagatelizovaly.

Historie manželského znásilnění za první republiky je historií mlčení. Ukazuje, že ani budování demokratického státu automaticky neznamenalo uznání osobní svobody a tělesné nedotknutelnosti všech jeho občanů. Tehdejší společnost oslavovala moderní ženy v krátkých sukních a s volebním právem. Jenže za zavřenými dveřmi jejich domovů je zákon z roku 1852 nechával napospas moci jejich manželů.

Chápání sexuálního násilí jako mocenského zneužití – nikoli vášně – se prosazovalo velmi pomalu. K zásadní změně došlo až v roce 1950, kdy staré rakouské normy konečně přestaly platit, protože komunistický režim přijal nový trestní zákon. V něm bylo archaické „násilné smilstvo“ nahrazeno slovem „znásilnění“. A z definice tohoto trestného činu konečně zmizela podmínka mimomanželského styku. Od roku 1950 tak mohl být v Československu manžel za znásilnění manželky potrestán.

Text vznikl na základě těchto zdrojů:

SYCHROVÁ, Adéla. Reprezentace sexuálního násilí ve veřejném prostoru první republiky. Praha, 2021 . Diplomová práce. Univerzita Karlova.

PIXOVÁ Monika: Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů (vybrané problémy). Praha 2016, Diplomová práce. Univerzita Karlova.

ZACHOVAL Marek: Trestný čin znásilnění v českém právním řádu a možnosti redefinice jeho vymezení. Praha 2025. Diplomová práce. Cevro univerzita.