Jak Stalin přinutil Klementa Gottwalda vyhladovět československý venkov

V neděli 19. srpna 1945 se v Buštěhradě u Kladna konala velkolepá dožínková slavnost. Hlavním řečníkem byl vůdce československých komunistů Klement Gottwald. Tehdy ještě vystupoval jako umírněný politik, který uklidňoval davy zemědělců. Do mikrofonu hřímal, že se lidé nemusí bát komunistů ve vládě. Tvrdil, že jim nikdo půdu brát nebude. „Vláda vám nejen že nic nebere, nýbrž dává,“ prohlásil doslova.

Komunisté totiž věděli, že bez hlasů venkova se k moci nedostanou. Proto se snažili zbavit nálepky strany, která chce zavádět sovětské kolchozy. V těchto komunálních velkostatcích v SSSR rolníci pracovali na zestátněné půdě – bez možnosti vlastnit svůj statek nebo svobodně rozhodovat o úrodě.

Gottwald proto od roku 1945 až do léta 1948 neúnavně opakoval: kolchozy u nás nebudou. Byla to součást promyšlené strategie „vlastní cesty k socialismu“, kterou údajně Gottwaldovi povolil sám Stalin.

Květnové volby v roce 1946 vyhráli komunisté i díky tomu, že dokázali mistrně využít odsun Němců a následné osidlování opuštěných usedlostí. Přidělování zkonfiskované půdy novým rolníkům komunisté prezentovali jako výhradní výsledek své vlastní práce, zatímco demokratické strany nedokázaly nabídnout žádný srovnatelný program a ocitly se v hluboké defenzivě.

Právě hlasy těchto vděčných zemědělců se ukázaly jako jeden z klíčových faktorů, které z KSČ udělaly vítěznou stranu. Zatímco celostátně získali komunisté zhruba 40 procent hlasů, v pohraničí, kde lidé nadšeně přebírali hospodářství po Němcích, to bylo drtivých 60 až 70 procent.

Gottwald si v tu chvíli naplno uvědomil důležitost této vrstvy obyvatelstva pro jeho konečný cíl – získat moc ve státě. Na zasedání Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ)v červnu 1947 otevřeně prohlásil, že venkov je „těžištěm našeho zápasu za většinu národa“.

V únoru 1948, tři dny po komunistickém převratu, vystoupil Gottwald na sjezdu rolnických komisí. Ve svém projevu zástupce zemědělců ujistil, že komunistický režim pokládá soukromé vlastnictví půdy, zaručené ústavou, za zcela nedotknutelné. Dále prohlásil, že každý, kdo šíří řeči o zakládání kolchozů, je záškodník. „Tyto agenty, kteří k vám přijdou do vsi, žeňte také svinským krokem!“ vyzýval sedláky.

Jeho slova měla podpořit i příslušná legislativa. Proto o necelý měsíc později parlament přijal soubor zákonů, který rolníkům zaručoval právo vlastnit půdu do výměry 50 hektarů. Venkov začal věřit, že mu KSČ půdu dává navždy. Nikdo netušil, že rozhodující slovo bude mít sovětský diktátor Stalin.

Zatímco Gottwald v Praze sliboval, v Moskvě politiku KSČ pečlivě analyzovali. Výsledkem této analýzy byl tajný dokument, který v dubnu 1948 vypracovali pracovníci vedení sovětské komunistické strany. Moskva v něm odmítla celou předúnorovou politiku KSČ, včetně té zemědělské.

Proč? Sověti ji považovali za zradu komunistických zásad. Gottwald a další čeští komunističtí vůdci byli obviněni, že se odklonili od sovětského vzoru. Pokojná cesta venkova k socialismu a popírání třídního boje o vesnici, to byla věc pro sovětské komunisty nepřijatelná. Děsili se toho, že KSČ přehlíží nebezpečí takzvaných kulaků – údajných vesnických boháčů. A za velkou chybu považovali i neexistenci „přesného, vědecky zpracovaného programu“ agrární politiky.

Zlom nastal v září 1948. Gottwald odjel do Sovětského svazu, kde musel Stalinovi složit účty. Konfrontace s realitou sovětské moci byla zdrcující. Diktátor v Kremlu už nechtěl slyšet o žádných „specifických cestách“. Právě tam padl klíčový výrok, který zpečetil osud českého venkova. Gottwald Stalinovi slíbil: „O kolchozech nebudeme mluvit, ale budeme je dělat“.

Od podzimu 1948 se rétorika KSČ otočila o 180 stupňů. Gottwald začal mluvit o nutnosti likvidace „kapitalistických živlů“ na vsi. Problém byl v tom, že nikdo přesně nevěděl, kdo to vlastně je.

Režim se marně snažil definovat „kulaka“. Měl to být ten, kdo má nad 20 hektarů? Nebo ten, kdo neplní dodávky? Nakonec se ukázalo, že nejlepším měřítkem je majetek, konkrétně traktor.

„Traktor se dá přisoudit jen kulakům,“ prohlásil tehdejší vedoucí zemědělského oddělení ÚV KSČ. Nakonec se „vesnickým boháčem“ stal kdokoli, kdo se místním funkcionářům znelíbil, včetně dlouholetých členů komunistické strany.

Aby Gottwald splnil tajný moskevský slib, že o kolchozech nebude mluvit, ale bude je dělat, potřeboval k tomu účinný nástroj. Tím se stala Jednotná zemědělská družstva (JZD). Zákon o jejich založení přijal režim 23. února 1949.

Komunisté přitom chytře zneužili českou tradici. Družstevnictví mělo u nás hluboké kořeny a lidé mu věřili. Gottwaldova moc ale pod touto známou značkou začala budovat čistokrevnou obdobu sovětských kolchozů. Sedlák v družstvu formálně vlastnil půdu, ale nesměl na ní sám hospodařit. Musel se podřídit rozkazům předsedy, kterého jmenovala strana.

Když sedláci odmítali do družstev vstupovat dobrovolně, nastoupilo násilí. Stát jim začal zabavovat stroje, a dokonce i tažná zvířata. Následně po nich ale dál tvrdě vyžadoval plnění nesmyslně vysokých dodávek potravin. Byla to dokonalá past: bez techniky sedláci nemohli dodávky splnit a rázem se z nich stali papíroví „sabotéři“.

Tresty byly drastické. Sedlákům, kteří se bránili, režim vypínal elektřinu, odebíral poukazy na oblečení nebo jim zvyšoval povinné dodávky potravin. Pokud ani to nepomohlo, následovalo vězení nebo tábor nucených prací.

Celkem bylo do začátku roku 1951 potrestáno téměř 50 tisíc zemědělců. Za nesplnění dodávek, „rozvracení“ družstev nebo prostě proto, že odmítli vstoupit. Vlna bezpráví vyvrcholila tzv. Akcí K, která zavedla krutý princip kolektivní viny. Mezi listopadem 1951 a létem 1953 stát násilně vyhnal z domovů více než 1 600 rodin. Obětí komunistického teroru se tak stalo přes 8 200 lidí. Z domovů nebyli vyhnáni jen samotní hospodáři, ale i jejich ženy, tisíce dětí a nemocní starci

Gottwaldův útok na venkov přinesl nečekaný a bolestivý dopad na celou zemi. Tradiční vazby na venkově byly zničeny a nová družstva neuměla hospodařit. Zemědělská výroba se propadla do hluboké krize.

V roce 1950 dosahovala zemědělská výroba v českých zemích pouhých 81,3 % úrovně z roku 1936. Pro běžného občana to znamenalo, že z každých pěti bochníků chleba, které byly k dispozici před válkou, jeden prostě zmizel.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V únoru 1951 musel režim po necelých dvou letech od vzniku JZD znovu zavést přídělové lístky na chléb a mouku. V obchodech začalo chybět maso, máslo, sádlo i vejce. Gottwald sliboval rozkvět, ale přinesl hlad.

Když Klement Gottwald v březnu 1953 zemřel, zanechal po sobě zdevastované zemědělství. To nedokázalo vyrobit dostatek ani těch nejzákladnějších potravin, jako byl chléb, maso, máslo nebo vejce.

I jeho nejbližší spolupracovníci, jako Antonín Zápotocký, museli přiznat, že družstva vznikala násilím a příkazy shora. Krátce po Gottwaldově smrti se JZD začala živelně rozpadat a lidé z nich hromadně odcházeli.

Historie vystavila Gottwaldovi krutý účet. Muž, který sliboval rolníkům ochranu půdy, se stal strůjcem jejich ožebračení. V honbě za přízní Kremlu obětoval nejen prosperitu venkova, ale i základní zásobování potravinami pro celou republiku.

Jiří Pernes: Kolektivizace zemědělství v Československu v letech 1948 – 1960. Forum Historiae, 2016/10, s. 5-34.

ROKOSKÝ, Jaroslav – SVOBODA, Libor (eds.): Kolektivizace v Československu. Praha 2013.

Jiří Pernes: Specifi cká cesta KSČ k socialismu Fikce, nebo realita? Soudobé dějiny 2016, Číslo 1-2, s. 11-76.

Blažek, Petr – Jech, Karel – Kubálek, Michal a kol. Akce „K“. Vyhnání sedláků a jejich

rodin v padesátých letech. Studie, seznamy a dokumenty. Praha 2010.