Článek
Na počátku června 1942 panuje v Protektorátu Čechy a Morava mrazivá atmosféra. Jen před několika dny došlo v Praze k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který v nemocnici bojuje o život. Gestapo řádí, platí stanné právo a lidé žijí ve strachu. Ale na slavnostně vyzdobeném nádraží v moravských Luhačovicích je 2. června veselo – z vlaku nevystupují politici ani bohatí podnikatelé, ale první skupina 254 českých dělníků a dělnic ze zbrojních továren.
Čeká na ně ubytování v luxusním hotelu Palace, lázeňské procedury, bohatě prostřené stoly bez nutnosti prokazovat se potravinovým lístkem a v poledne a večer jim k odpočinku měl hrát pětičlenný salonní orchestr. Jak je možné, že v době nejbrutálnějšího okupačního teroru zažívali obyčejní čeští dělníci takový blahobyt?
Heydrich jako ochránce dělníků
Byl to výsledek promyšlené Heydrichovy politiky „cukru a biče“. Nacistický pohlavár si uvědomoval, že bez poslušných českých dělníků ve zbrojovkách Třetí říše válku nevyhraje. Zatímco pro odbojáře měl nekompromisní „bič“ v podobě poprav, dělníkům nabídl sladký „cukr“.
Během oslav Svátku práce 1. května 1942 vyhlásil „velkorysý dar“ – bezplatnou luxusní dovolenou na zotavenou pro 3 000 dělníků a dělnic ze zbrojních podniků v zotavovnách Čech a Moravy. Hlavním kritériem pro výběr byl zdravotní stav a fyzické vyčerpání. Organizačně měli celou akci zajistit čeští odboráři, ale prezentovat se měla jako štědrý sociální dar od Třetí říše.
Slibovaný luxus mohly dělníkům zajistit pouze lázně. Po odtržení pohraničí v roce 1938 přišlo Československo o všechna velká lázeňská centra, takže z proslulých lázní zbývaly na území protektorátu právě Luhačovice.
Víno zdarma a fotbal s celebritou
Z původně skromné akce se rychle stal masový projekt. Zatímco v roce 1942 začínala rekreace v lázních Luhačovice a dalších dvou střediscích, v letech 1943 a 1944 už fungovaly desítky zotavoven po celém protektorátu a jejich branami prošlo přes 41 tisíc mužů i žen ze všech průmyslových odvětví. A zdaleka to nestačilo – o rekreaci zažádalo neuvěřitelných 100 000 lidí, z nichž tisíce musely být z kapacitních důvodů odmítnuty.
Vlajkovou lodí po dobu trvání celé akce zůstaly Luhačovice. Největší zájem byl o proslulý hotel Alexandria. Právě tam dělníkům k poslechu i tanci hrál populární orchestr Rudolfa Antonína Dvorského. Slavný kapelník se s pracujícími sblížil natolik, že s nimi v červnu 1943 odehrál přátelský fotbalový zápas, v němž jeho tým dělníky porazil 4:2.
Orchestr R. A. Dvorského (kapelník stojí vlevo) patřil ve třicátých a čtyřicátých letech k nejpopulárnějším tanečním kapelám v zemi. Jeho hudba v luhačovickém hotelu Alexandria byla pro většinu dělníků zážitek, na který do té doby ani nepomysleli.
V Luhačovicích se k jídlu podávalo pivo, dvakrát týdně dostávali rekreanti zdarma víno a český kolaborantský tisk podléhající přímému německému dohledu škodolibě jásal, že lázně už nepatří zámožným vrstvám, ale dělníkům.
Přísný řád za kulisami luxusu
Pobyt v lázeňském ráji měl ale jasně daná pravidla. Nařizoval se odpolední i noční klid a zatemnění oken. V pokojích se nesmělo kouřit ani vařit, hazard byl zakázán a zpívat se mohly jen politicky nezávadné písně. Ženy bydlely odděleně od mužů. V jídelnách nad stoly na všechny dohlížely portréty Hitlera, Heydricha a prezidenta Háchy.
Zvláštní ponurá atmosféra zavládla vždy 4. června – v den, kdy Heydrich v roce 1942 svým zraněním podlehl. Vlajky klesly na půl žerdi, dělníci drželi minutu ticha a poslouchali proslovy o Heydrichovi jako o „ochránci pracujících“. Ten večer platil přísný zákaz alkoholu i zábavy. Celá tato mašinérie měla v protektorátu vyvolat dojem, že nacionální socialismus pro dělníky reálně koná, zatímco předválečná demokracie jen planě žvanila.
Česká kultura za německé peníze
Čeští odboráři, kteří dovolenkové pobyty organizovali, se ocitli v neobvyklé „šedé zóně“. Na jedné straně se museli zavděčit okupantům, na straně druhé se snažili využít německé peníze k podpoře českého národního vědomí. Na rok 1944 proto naplánovali kulturní program do posledního detailu.
K obědu i večeři hrál dělníkům lehký salonní orchestr, pořádaly se komorní koncerty české vážné hudby a v kinech se promítaly české komedie. Místní vzdělanci a učitelé přednášeli o českých dějinách a kultuře a v knihovnách vznikaly čtenářské kroužky. Ve větších centrech se plánovala pravidelná profesionální divadelní představení (především veselohry).
Tyto ambiciózní papírové plány se však v reálné lázeňské praxi často míjely s přáním unavených dělníků. Ti o organizovanou osvětu a kulturu nestáli a raději dávali přednost prostému, ničím nerušenému odpočinku v okolní přírodě.
Nacistická péče a český pragmatismus
Měla nacistická sociální demagogie úspěch? Na první pohled ano. Čeští dělníci, kteří v luxusních hotelech nikdy předtím nespali, nešetřili chválou v hotelových pamětních knihách. Jeden z dělníků napsal, že si poprvé v životě „hrál na pána“, další si pochvalovali, že se uprostřed války mají jako v míru.
Tyto zápisy okamžitě využil odborářský protektorátní tisk. Otiskoval chvalozpěvy dělníků a doplňoval je o ostré útoky na exilovou vládu v Londýně i o odporný antisemitismus. V novinách tak vycházely citáty rekreantů, kteří tvrdili, že exilovému prezidentu Benešovi z jejich blahobytu „pukne žluč“ nebo že se dříve pod židovskými zaměstnavateli cítili jako „židovští otroci“, zatímco teď konečně žijí jako lidé. Do jaké míry šlo o autentické pocity a do jaké míry o zásahy německé cenzury, je dnes těžké přesně určit.
Většinu lidí dnes asi napadne otázka, zda měli tehdy dělníci nějaké morální zábrany, když Heydrichův dar využívali. Ano, ale velmi rychle u nich převládl typický český pragmatismus, vyjádřený tehdejším populárním heslem: „Co sníme my, nezůstane pro Němce!“
Komunisté se inspirují u nacistů
Příběh Heydrichovy „dovolené“ má ale ještě jednu mrazivou dohru. Po osvobození v roce 1945 nebyl systém organizovaných rekreací zrušen. Zkušenost s bezplatnou dovolenou „na poukaz“ se v české společnosti usadila tak hluboce, že po ní s radostí sáhli komunisté po roce 1948.
Stačilo sundat ze zdí portréty Heydricha a nahradit je Gottwaldem. Nacistickou propagandu vystřídala komunistická a roli organizátora převzaly jediné povolené odbory – Revoluční odborové hnutí. Oficiálně to měla být odměna pro nejlepší pracující, v praxi však hrála klíčovou roli politická loajalita ke komunistickému režimu.
Princip zůstal stejný: stát výměnou za pracovní poslušnost organizoval a kontroloval volný čas svých občanů– od ranních rozcviček až po povinnou ideologickou výchovu. Nacistický model masové rekreace tak v Česku s pouhou výměnou ideologických kulis fungoval po celá následující desetiletí.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
POKORNÝ, Jiří: Dovolená s Heydrichem. In: Soudobé dějiny, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., 2014, roč. XXI, č. 3, s. 364–381.
ČORNEJOVÁ, Alžběta: Dovolená s poukazem: Odborové rekreace v Československu 1948–1968. Praha 2014.
ČAPKA František: Odbory v českých zemích v letech 1918–1948. Brno 2008.
