Článek
Československý prezident viděl po druhé světové válce v Sovětském svazu našeho hlavního spojence. Přesto nechtěl, aby republika byla odkázána pouze na komunistickou velmoc. Navrhl proto novou spojeneckou smlouvu s Paříží, a to i navzdory stále živému traumatu z mnichovské zrady.
Pro obnovení spojenectví přitom existovaly příznivé podmínky. Francouzský národní výbor vedený generálem Charlesem de Gaullem prohlásil už 29. září 1942 Mnichovskou dohodu za neplatnou. Od roku 1944 měla navíc Francie spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem.
Československo mělo spojeneckou smlouvu s Moskvou díky Benešovi od roku 1943. Prezident si myslel, že nová smlouva s Francií uzavře bezpečnostní trojúhelník Praha–Moskva–Paříž. Věřil, že takový tah nemůže Stalina popudit, a přitom republice zajistí tolik potřebnou protiváhu k jednostranné závislosti na Východu.
Šachová partie s Paříží
Návrh smlouvy poslal do Paříže československý ministr zahraničí Jan Masaryk. Praha chtěla, aby ji spojenectví s Francií chránilo nejen před Německem, ale také před jeho případnými spojenci. Byl to diplomatický kód pro Maďarsko, s nímž vedlo Československo spor o některá území na hranicích a o postavení maďarské menšiny.
Moskva totiž nebyla v maďarské otázce spolehlivým spojencem. Stalin sice Praze podporu jejích požadavků občas slíbil, ale zároveň si nechtěl znepřátelit Maďarsko, které rovněž patřilo do sovětské sféry vlivu. Československo proto hledalo další bezpečnostní záruky ve Francii.
V Paříži však tento požadavek narazil. Francouzi odmítali převzít závazky, které by je mohly zatáhnout do středoevropských konfliktů. Na tamním ministerstvu zahraničí navíc s obavami sledovali sílící moc československých komunistů a kladli si otázku, jaký smysl má spojenectví se zemí, z níž se brzy může stát jen „n-tá sovětská republika“. Rozhovory se vlekly měsíce. Francouzský protinávrh dorazil do Prahy až 31. května 1947. A zapůsobil jako studená sprcha: Francie z návrhu vyškrtla závazek pomoci Československu v případě konfliktu s Maďarskem a omezila své závazky výhradně na německou agresi.
Pařížské ministerstvo zahraničí sídlí od poloviny 19. století na nábřeží Quai d'Orsay. Právě odtud francouzští diplomaté řídili jednání o nové spojenecké smlouvě s Československem.
Komunistický premiér nesouhlasí
Francouzský protinávrh vyvolal v pražské vládě zásadní spor. Situaci navíc komplikovalo odvolání komunistických ministrů z francouzské vlády na počátku května 1947. Premiér Klement Gottwald to vnímal jako příklon Paříže k západním spojencům a ztratil zájem o uzavření smlouvy. Začal prosazovat její odklad s tvrzením, že Francie nehájí československé životní zájmy.
Prezident Beneš ovšem trval na okamžitém podpisu i s francouzskými škrty, v čemž jej podpořili národní socialisté a lidovci. Na zasedání vlády 1. července a na zvláštní poradě následujícího dne se spor vyostřil. Gottwald se tak poprvé od osvobození otevřeně postavil proti prezidentovi i nekomunistické většině vlastní vlády.
Benešův osudový tah
Edvard Beneš se tak ocitl před obtížným rozhodnutím. Smlouvu s Francií nutně potřeboval k vyvážení sovětského vlivu, ale zároveň nechtěl spor rozhodnout prostým přehlasováním komunistů. Obával se, že by tím rozbil spolupráci komunistických a nekomunistických stran v poválečné vládě Národní fronty a vyvolal konflikt s Moskvou.
Gottwald celou situaci konzultoval s Kremlem a dostal překvapivou odpověď: Praha má v otázce smlouvy s Francií volnou ruku. Stejné ujištění získal také ministr zahraničí Jan Masaryk. Gottwald však navzdory sovětskému souhlasu odklad smlouvy nadále prosazoval. Francouzské odmítnutí pomoci proti Maďarsku vnímal jako osobní politickou prohru, protože vztahy s touto zemí patřily k jeho hlavním politickým prioritám.
Rozhodnutí tak zůstávalo na Benešovi. Prezident zvolil neobvyklý postup: chtěl, aby spor uvnitř československé vlády fakticky rozhodl sovětský diktátor. Předpokládal, že pokud Gottwald uslyší Stalinův souhlas osobně, komunisté ustoupí.
Francouzskému velvyslanci v Praze Maurici Dejeanovi vysvětlil Jan Masaryk 4. července 1947 komplikace kolem chystané smlouvy. Přitom mu sdělil klíčovou informaci: delegace neodjížděla na příkaz Kremlu ani z iniciativy komunistů, ale přímo z podnětu prezidenta Beneše. Dejeana tato iniciativa překvapila a informaci obratem telegrafoval do Paříže.
Situaci komplikuje Marshallův plán
Právě v těchto dnech vrcholila ve vládě i debata o americké pomoci v rámci Marshallova plánu. Šlo o připravovaný americký program rozsáhlé hospodářské pomoci na obnovu poválečné Evropy. Stalin v něm však spatřoval hrozbu vzniku protisovětského bloku a obnovy německé síly pod kontrolou Západu.
Československá vláda 7. července jednomyslně přijala pozvání do Paříže na přípravnou konferenci k tomuto plánu. Jan Masaryk proto chtěl využít už domluvenou cestu do Moskvy i k tomu, aby Sovětům postoj k americké pomoci dodatečně vysvětlil.
Těsně před odletem Masaryk francouzskému velvyslanci Dejeanovi popsal, jak obtížně přesvědčoval ostatní ministry, aby pozvání do Paříže přijali. Argumentoval tím, že bez západních úvěrů a odbytišť hrozí československému hospodářství vážné problémy.
Půlnoční diktát v Kremlu
Dne 8. července 1947 přistála v Moskvě vládní delegace ve složení premiér Klement Gottwald, ministr zahraničí Jan Masaryk a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka. Původním důvodem cesty bylo překonání sporu o spojeneckou smlouvu s Francií. Do popředí moskevských jednání se však dostala jiná otázka: československá účast na Marshallově plánu.
Rozuzlení padlo druhý den večer. Sovětský diktátor nejprve přijal k důvěrnému rozhovoru samotného Gottwalda. Při tomto rozhovoru se podle dostupných záznamů o smlouvě s Francií téměř nemluvilo. Stalin chtěl jedinou věc: československá vláda musí zrušit svou účast na konferenci v Paříži. Gottwald se šéfem Kremlu bez velkého odporu souhlasil.
Když se poté vrátil ke kolegům, líčil jim, jak byl Stalin rozčilený, a tlumočil jeho striktní požadavek na odvolání účasti. Při následném setkání s celou delegací ve 23 hodin již Stalin vystupoval „klidně a přátelsky“. Na odmítnutí československé účasti v Paříži však nekompromisně trval.
Josif Stalin rozhodoval o zásadních otázkách sovětské zahraniční politiky osobně. Československým představitelům dal v červenci 1947 jasně najevo, že sovětské zájmy mají přednost před jejich vlastními rozhodnutími.
Prezident Beneš byl o nočním jednání v Moskvě informován 10. července ráno. Bez odporu ustoupil. Trval pouze na tom, aby v protokolu zůstalo zaznamenáno, že s odmítnutím pařížské konference nesouhlasí a varuje před vážným omylem. Beneš tak fakticky rezignoval na odpor – dal najevo, že roztržka se Stalinem nepřichází v úvahu. Nekomunističtí ministři pochopili, že bez podpory Hradu odpor vést nelze. V poledne pak vláda Stalinovu diktátu jednomyslně ustoupila a účast v Paříži zrušila.
Podřízení se sovětskému požadavku zároveň výrazně oslabilo Benešovy vyhlídky na uzavření spojenecké smlouvy s Francií. Československo totiž právě ukázalo, že v zásadní zahraničněpolitické otázce se nedokáže rozhodovat nezávisle na Moskvě.
Hrozba sovětského protektorátu
Politické důsledky moskevské mise zhodnotil francouzský velvyslanec Maurice Dejean ve své depeši z 23. července 1947. Konstatoval, že československá politika se stále snaží vyvažovat spojenectví se Sovětským svazem dohodami se západními státy.
Francouzský diplomat zároveň upozornil na nebezpečný precedent. Varoval svou vládu, že pokud budou českoslovenští politici při vnitropolitických sporech pravidelně hledat rozhodnutí v Moskvě, země postupně ztratí samostatnost a stane se sovětským protektorátem.
Francouzské archivy tak odhalují zásadní paradox července 1947: československou suverenitu neohrožoval pouze Stalinův diktát ohledně americké pomoci, ale také Benešovo rozhodnutí přenést domácí politický spor do Moskvy.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
LACAZE, Yvon: Československo sovětské vztahy v letech 1945-1948 ve světle francouzských archivů. In: Mezinárodní vztahy 32, č. 3, (1997,) s. 84-99.
SMUTNÝ, David: Československo-sovětské vztahy v letech 1945-1948. Brno 2016. Masarykova univerzita. Bakalářská práce.
Maurice Dejean aneb Kam KGB nemůže, nastrčí ženu.
LACAZE, Yvon. Francouzsko-československé vztahy od osvobození do únorového převratu 1945–1948. Mezinárodní vztahy, 1997, roč. 32, č. 1, s. 59–75.
