Článek
Gloria Steinem zemřela 2. září 2026 ve věku 92 let. Odešla žena, jejíž jméno se stalo téměř synonymem amerického feminismu druhé poloviny 20. století. Nebyla jen novinářkou, spisovatelkou nebo aktivistkou. Byla především člověkem, který dokázal pojmenovat věci, o nichž se do té doby často mlčelo - a následně přesvědčit miliony dalších lidí, že právě pojmenování problému může být prvním krokem k jeho změně.
Její život je zajímavý i proto, že Steinem nikdy nepřijala jednoduchou představu, že ženská emancipace znamená pouze „dovolit ženám dělat to, co dělají muži“. Její otázka byla mnohem hlubší:
Proč by vůbec měl existovat jeden správný způsob, jak má žena žít?
Dívka, která velmi brzy pochopila, že svět není nastavený stejně pro všechny
Gloria Marie Steinem se narodila 25. března 1934 v americkém Ohiu. Její dětství nebylo typické. Rodiče se rozvedli a Gloria se už jako mladá dostala do situace, kdy musela výrazně pomáhat své matce, která trpěla duševním onemocněním. Část dětství také strávila cestováním s otcem. Do školy začala pravidelně chodit až kolem jedenácti let.
Později studovala politologii na Smith College a po ukončení studia získala stipendium k pobytu v Indii.
Právě zkušenost z Indie pro ni byla důležitá. Setkala se tam s občanskými a komunitními hnutími a pochopila význam aktivismu zdola - tedy toho, že společenská změna nemusí přicházet pouze od politiků a institucí, ale také od obyčejných lidí, kteří se rozhodnou říct: „Tohle už dál nechceme.“
Když se později vrátila do Spojených států, začala pracovat jako novinářka.
A velmi rychle zjistila, že i samotná žurnalistika je svět, ve kterém mají ženy mnohem menší prostor.
„Ženská témata“? Steinem chtěla psát o politice
V 50. a 60. letech nebylo pro ženu v amerických redakcích jednoduché prosadit se jako politická novinářka.
Ženy byly často směrovány k tématům jako móda, domácnost, vztahy nebo životní styl. Když Steinem chtěla psát o politice, narážela na představu, že politika jednoduše není oblast, která by k ženám patřila.
Jednou jí bylo řečeno něco ve smyslu, že ji editor jako politickou autorku jednoduše nevidí.
A právě tohle je jeden z motivů, který se její tvorbou táhne celý život:
Kdo rozhoduje o tom, o čem smíme mluvit?
A ještě důležitější otázka:
Kdo rozhoduje o tom, čí zkušenost je považována za důležitou?
Playboy Bunny: reportáž, která jí změnila život
Jedním z jejích nejslavnějších novinářských počinů byla reportáž z roku 1963.
Steinem se nechala zaměstnat jako servírka v Playboy Clubu a pracovala tam v utajení jako takzvaná „Bunny“. Následně popsala, jaké byly skutečné pracovní podmínky žen, které měly působit jako symbol sexy a bezstarostné zábavy. Ve skutečnosti čelily nízkým příjmům, přísným pravidlům a sexualizovanému pracovnímu prostředí.
Reportáž „A Bunny’s Tale“ byla velmi úspěšná.
Současně ale ukázala paradox, který Steinem provázel po mnoho let:
Byla slavná především proto, že dokázala vstoupit do světa, který ženy sexualizoval, a ukázat, co se za jeho kulisami skutečně odehrává.
Zároveň jí právě tato práce zpočátku komplikovala cestu k tomu, aby byla vnímána jako seriózní novinářka.
Zlom přišel u tématu potratů
Steinem se postupně začala stále více zabývat ženskými právy.
Obrovský význam pro ni mělo setkání s feministickým hnutím na konci 60. let. V roce 1969 veřejně vystoupila na akci podporující legalizaci potratů v New Yorku.
Tehdy poprvé veřejně promluvila také o vlastní zkušenosti s interrupcí, kterou podstoupila ve 22 letech v Londýně.
Tady se pro ni zrodilo jedno z ústředních přesvědčení:
Žena nemůže být skutečně svobodná, pokud nemůže rozhodovat o vlastním těle a o tom, zda a kdy bude mít dítě.
A to nebylo pouze téma zdravotnictví.
Steinem argumentovala, že možnost rozhodovat o mateřství zásadně ovlivňuje vzdělání, kariéru, ekonomickou nezávislost, partnerské vztahy i politickou moc žen.
Pokud totiž společnost říká ženě:
„Toto je tvoje povinnost, toto je tvá role a o tomhle rozhodovat nesmíš“
pak podle Steinem nejde o skutečnou rovnost.
Feminismus pro ni nebyl válkou proti mužům
Tohle je důležitá věc, která se někdy v obrazu Steinem ztrácí.
Její feminismus nebyl založený na myšlence, že muži jsou nepřítel a ženy jsou oběti.
Mnohem více ji zajímalo, jak společenské role poškozují obě pohlaví.
Pokud se například předpokládá, že žena má automaticky pečovat o domácnost a děti, zatímco muž má být živitelem, vytváří to tlak na oba.
Žena může být ekonomicky závislá.
Muž zase může být společensky tlačen do role člověka, který nesmí být zranitelný, pečující nebo jednoduše „jen“ rodičem.
Steinem později velmi výstižně upozorňovala na to, že ženy nemohou být skutečně rovnoprávné mimo domácnost, pokud se domácí práce a péče stále automaticky považují za jejich povinnost.
A právě tady je její feminismus dodnes překvapivě aktuální.
Ms. - časopis, který změnil způsob, jakým se o ženách psalo
V roce 1971 se Steinem společně s dalšími feministkami podílela na vzniku časopisu Ms.
Jeho význam byl obrovský.
Do té doby existovaly ženské časopisy samozřejmě také. Problém byl, že „ženská témata“ byla často chápána jako recepty, móda, domácnost, krása, manželství a děti.
Ms. Magazine přišel s úplně jinou otázkou:
Co kdyby ženy chtěly číst také o politice, ekonomice, násilí, diskriminaci, sexualitě, práci a moci?
Časopis se stal jedním z nejdůležitějších médií amerického feministického hnutí.
V roce 1976 například přinesl na titulní straně téma domácího násilí - v době, kdy bylo násilí v rodině často považováno za něco soukromého, do čeho se společnost nemá plést.
A právě to je jedna z největších změn, na kterých se Steinem podílela:
některé věci přestaly být „soukromým problémem ženy“ a začaly být chápány jako společenský problém.
„Osobní je politické“
Jednou z nejsilnějších myšlenek feminismu druhé vlny bylo přesvědčení, že věci, které se odehrávají v soukromí, často nejsou pouze soukromé.
Například:
Žena dostává menší plat.
Žena je sexuálně obtěžována v práci.
Žena nemůže získat úvěr bez souhlasu manžela.
Žena očekává, že po narození dítěte přestane pracovat.
Žena je bita partnerem.
Žena nemůže rozhodovat o svém těhotenství.
Na první pohled jsou to různé problémy.
Steinem ale pomáhala ukazovat jejich společný základ:
společnost vytvořila systém očekávání a pravidel, který ženám omezuje možnosti.
A pokud je problém systémový, nestačí říct jednotlivé ženě:
„Tak se víc snaž.“
Musí se změnit systém.
Politika: ženy musí být nejen voličkami, ale také těmi, kdo rozhodují
Steinem si uvědomovala, že změna společnosti nemůže stát pouze na článcích a demonstracích.
Proto se v roce 1971 podílela na založení National Women’s Political Caucus, organizace, která podporovala politickou účast žen a jejich kandidaturu do veřejných funkcí. Spolupracovala přitom například s Betty Friedan, Bellou Abzug nebo Shirley Chisholm.
Její myšlenka byla jednoduchá:
Pokud o zákonech rozhodují převážně muži, nemůžeme se divit, že zkušenosti žen nejsou v politice dostatečně zastoupené.
Nešlo tedy pouze o to, aby ženy měly právo volit.
Šlo o to, aby seděly také u stolu, kde se rozhoduje.
Reprodukční práva nebyla pro Steinem „jedno z témat“
Byla jedním z pilířů jejího feminismu.
Steinem celý život tvrdila, že možnost rozhodovat o vlastním těle je základní podmínkou svobody.
A právě proto pro ni byl návrat restrikcí týkajících se interrupcí v posledních letech mimořádně významným společenským tématem.
Když americký Nejvyšší soud v roce 2022 zrušil ústavní ochranu interrupčního práva vytvořenou rozsudkem Roe v. Wade, Steinem to vnímala jako zásadní krok zpět.
Její život tak měl zvláštní ironii.
Začínala v době, kdy byly některé věci, které dnes považujeme za samozřejmé, pro ženy mnohem obtížněji dostupné.
A na konci života sledovala, jak se část těchto vydobytých práv znovu stává předmětem politického boje.
Steinem a otázka mateřství
Gloria Steinem nikdy neměla děti.
A právě proto je zajímavé, že nebyla odpůrkyní mateřství.
Naopak.
Její argument byl:
Mateřství má být možnost, nikoliv povinnost.
Žena může chtít děti.
Nemusí chtít děti.
Může chtít kariéru.
Může chtít zůstat doma.
Může chtít obojí.
Může změnit názor.
A žádná z těchto možností by podle Steinem neměla automaticky znamenat, že je žena méně hodnotná.
To je možná jeden z nejdůležitějších aspektů jejího feminismu:
Nechtěla vytvořit nový správný život ženy. Chtěla zrušit představu, že existuje pouze jeden správný život ženy.
A pak přišel paradox jejího vlastního života
Gloria Steinem byla desítky let známá také tím, že se nikdy nechtěla vdát.
Manželství vnímala jako instituci, která historicky často znamenala ekonomickou a společenskou závislost ženy na muži.
A potom v roce 2000, ve svých 66 letech, se poprvé provdala.
Jejím manželem byl David Bale, otec herce Christiana Balea a aktivista v oblasti životního prostředí a práv zvířat. Manželství trvalo jen několik let – Bale zemřel v roce 2003 na rakovinu.
A Steinem tím vlastně ukázala něco, co bylo pro její filozofii typické:
Svoboda neznamená odmítnout manželství. Svoboda znamená mít možnost se rozhodnout, zda do něj vstoupíte.
Nebyla bez kontroverzí
Byla by chyba dělat ze Steinem bezchybnou světici.
Její kariéra měla také kontroverzní kapitoly.
Jednou z nejčastěji diskutovaných byla její práce a spolupráce s organizacemi, které měly vazby na CIA v období studené války. Steinem působila v prostředí financovaném CIA a později byla za tuto minulost kritizována i některými feministkami. Sama tvrdila, že nebyla agentkou CIA a že tehdy věřila, že podporuje demokratické hodnoty.
Kritika se objevovala také uvnitř samotného feministického hnutí.
Některé aktivistky jí vyčítaly přílišnou mediální slávu, její vzhled a způsob, jakým se stala tváří feminismu. Jiným vadilo, že její veřejný obraz někdy zastínil práci méně známých žen, zejména černošských a dalších menšinových aktivistek.
A právě zde se postupně proměňoval i samotný Steinemin pohled.
Čím dál více zdůrazňovala, že feminismus musí být propojený s bojem proti rasismu, ekonomické nerovnosti a dalším formám útlaku.
Nešlo jen o ženy
To je možná další důležitá věc.
Steinem postupně stále více chápala feminismus jako součást širšího boje za lidskou důstojnost.
Zajímala se o rasismus.
O chudobu.
O politickou reprezentaci.
O násilí.
O média.
O stereotypy.
O způsob, jakým společnost zachází s lidmi, kteří nezapadají do očekávaných rolí.
Spoluzaložila nebo podporovala řadu organizací zaměřených na politickou participaci žen, média, vzdělávání dívek a další oblasti. V roce 2005 například spoluzaložila Women’s Media Center, které se zabývá zastoupením a zobrazováním žen v médiích.
„Revoluce uvnitř“
Steinem se ale neomezovala jen na politický aktivismus.
V roce 1992 vydala knihu Revolution from Within: A Book of Self-Esteem.
A právě ta vyvolala mezi feministkami určitou kontroverzi.
Některým připadalo, že Steinem odvrací pozornost od společenských struktur a příliš zdůrazňuje osobní sebevědomí.
Ona to ale viděla opačně.
Podle ní člověk, který nevěří ve vlastní hodnotu, jen obtížně dokáže dlouhodobě bojovat proti systému, který mu tvrdí, že je méněcenný.
Společenská změna proto podle Steinem potřebuje dvě věci:
změnit svět kolem sebe – a současně změnit představu člověka o sobě samém.
Její největší dědictví?
Možná to není žádný konkrétní zákon.
Není to ani jedna kniha nebo jeden časopis.
Její největší dědictví spočívá v tom, že pomohla změnit samotnou představu o tom, co je „normální“.
Dnes je pro nás normální vidět ženy jako političky.
Ženy jako lékařky.
Ženy jako novinářky.
Ženy jako vědkyně.
Ženy jako astronautky.
Ženy jako ředitelky firem.
Ženy, které nechtějí děti.
Ženy, které děti chtějí.
Ženy, které se vdát chtějí.
Ženy, které se vdát nechtějí.
Ženy, které chtějí pracovat.
Ženy, které chtějí zůstat doma.
A hlavně možnost říct:
„Je to můj život.“
Samozřejmě že samotná Steinem nic z toho nevytvořila. Feministické hnutí bylo vždy kolektivní záležitostí a za jeho změnami stojí tisíce žen i mužů. Steinem však měla mimořádný talent dostat složitá témata do veřejného prostoru a dát jim srozumitelný jazyk.
Šest desetiletí aktivismu
Steinem pokračovala v psaní a veřejné činnosti i ve vysokém věku.
V roce 2013 obdržela od prezidenta Baracka Obamy Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států.
Mohla odejít do ústraní.
Neudělala to.
Ještě v posledních letech svého života mluvila o tom, že společenské změny nejsou nikdy definitivní. Jedna generace něco vybojuje, další generace to začne považovat za samozřejmost - a potom se může objevit někdo, kdo se pokusí některé z těchto změn vrátit zpět.
Právě proto Steinem opakovaně zdůrazňovala potřebu pokračovat.
Ne proto, že by věřila, že se svět nikdy nezlepší.
Ale právě proto, že věděla, že zlepšení není automatické.
Gloria Steinem dnes
A možná je právě v tom její odkaz nejzajímavější.
Steinem zemřela v době, kdy se o feminismu opět vedou obrovské spory.
Část společnosti tvrdí, že feministické hnutí už splnilo svůj účel.
Jiní upozorňují, že nerovnosti stále existují - v odměňování, politické reprezentaci, péči o děti, domácí práci, sexuálním násilí i reprodukčních právech.
A existují také lidé, kteří s některými feministickými postoji Steinem vůbec nesouhlasí.
To všechno je součást jejího odkazu.
Protože skutečně významní společenskí reformátoři nejsou významní proto, že se na nich všichni shodnou.
Jsou významní proto, že donutí společnost vést rozhovor, který by bez nich možná vůbec nevedla.
Žena, která celý život říkala „proč?“
Proč má žena vydělávat méně?
Proč má být domácí práce považována za méně hodnotnou než práce placená?
Proč má o ženském těle rozhodovat někdo jiný?
Proč má být žena považována za méně schopnou političku?
Proč se od ženy automaticky očekává mateřství?
Proč má být muž nucen být živitelem?
Proč se násilí v domácnosti považuje za soukromou věc?
Proč mají média zobrazovat ženy určitým způsobem?
A především:
Proč bychom měli přijímat pravidla jen proto, že tu byla před námi?
To je podle mě nejzajímavější část odkazu Glorie Steinem.
Nemusela mít vždy pravdu. Nemusela být bez chyb. Nemusela být ani jedinou tváří feminismu – nebyla.
Ale měla odvahu klást otázky ve chvíli, kdy bylo jednodušší mlčet.
A během více než šesti desetiletí dokázala z osobních zkušeností udělat veřejná témata, z veřejných témat politické otázky a z politických otázek společenskou změnu.
Gloria Steinem tak nezanechává jen seznam práv, za která bojovala.
Zanechává po sobě způsob přemýšlení:
Svoboda není předepsaný způsob života. Svoboda je možnost rozhodnout se, jaký život chcete žít.
A právě proto její příběh nekončí její smrtí.
Pokračuje pokaždé, když se někdo zeptá, proč by něco mělo být „normální“ jen proto, že to tak bylo vždycky.
Použité zdroje:
