Článek
První adventní neděli jsem vstala s pocitem, že musím zvládnout co nejvíc věcí dopředu. Od rána jsem běhala po bytě, pračka jela skoro nonstop, mezitím jsem něco drhla v koupelně, vyklízela myčku a u linky dodělávala jednu prezentaci do práce. V hlavě se mi pořád točil seznam věcí na další dny – porada, školka, nákupy, kroužky. Adventní věnec jsem koupila už v sobotu v supermarketu jen proto, že „by se to mělo“. Dcera už dopoledne několikrát nadšeně připomněla, že večer zapálíme první svíčku, ale já ji odbyla, že teď fakt nemůžu. V duchu jsem si říkala, že to přece nějak stihneme u večeře, chvilka se najde, hlavně aby měla radost a já si mohla odškrtnout další úkol.
Jak se z adventu stane další úkol
K večeru jsem byla protivná a úplně vyčerpaná. Večeři jsme dávali dohromady pozdě, všechno se táhlo, já musela ještě uvařit, uklidit a do toho jsem co chvíli odbíhala k notebooku, protože „tohle ještě rychle pošlu“. Když jsme si konečně sedly ke stolu, dcera se na mě zase podívala a připomněla svíčku. V tu chvíli jsem cítila pocit viny, že bych to aspoň formálně měla dodržet, když už ten věnec doma máme. Tak jsem rychle přinesla věnec, škrkla sirkou a mezi řečí prohodila, že svíčka bude hořet jen chviličku, protože pak ještě musím dodělat maily. Automaticky jsem sáhla po mobilu, že si zkontroluju zprávy, a v hlavě jsem to celé brala jako další úkol v řadě.
Dcera se na mě ale podívala tak vážně, že mě to úplně zarazilo. Tiše se zeptala, jestli aspoň těch pár minut můžeme jen tak sedět a nic nedělat. Opatrně mi vzala mobil z ruky, bylo vidět, že trochu čeká, že jí ho vezmu zpátky, položila ho dál na linku a potichu dodala, že paní učitelka říkala, že advent je o čekání a povídání, ne o mobilech. Najednou mi došlo, že ona to celé bere mnohem vážněji než já. Trochu jsem se zastyděla, že to pro mě byla jen další povinnost. Nechala jsem mobil ležet stranou a v hlavě mi problesklo, že se za těch pět minut nic nestane.
Když ti dítě nastaví nečekané zrcadlo
Seděly jsme u stolu, svíčka hořela a v kuchyni bylo nezvykle ticho. Nešla televize ani rádio, jen občas zapraskala sirka v popelníčku. Dcera chvíli jen koukala do plamene a pak začala vyprávět, jak ve škole mluvili o Vánocích, o zvycích jednotlivých rodin, o tom, kdo má jaké tradice. Pak se na mě podívala a docela klidně řekla, že jí chybí, že si spolu jen tak sedneme a povídáme si, že prý jsem pořád „u počítače nebo unavená“. V tu chvíli mi bylo hodně úzko. Hned jsem si vybavila několik situací z posledních týdnů, kdy za mnou přišla s nějakou drobností a já jí řekla, ať počká, že teď nemám čas, a pak už jsem se k tomu vůbec nevrátila.
Moje první reakce byla obranná. Začala jsem jí připomínat, co všechno spolu děláme – její kroužky, kam ji vozím, naše výlety o víkendech, pečení cukroví, návštěvy babiček. Tím jsem si sama sobě dokazovala, že jsem přece „dobrá máma“. Jenže ona zavrtěla hlavou a řekla, že to je něco jiného, že mám při tom pořád v hlavě práci nebo telefon. A pak úplně klidně dodala, že si letos od Ježíška přeje, aby mamka měla volno v hlavě aspoň o Vánocích. Zůstala jsem na ni koukat a těžko se mi mluvilo. V jedné větě přesně pojmenovala něco, co jsem sama nedokázala vyjádřit. Najednou jsem si mnohem víc uvědomila, jak na ni působím.
Co se stane, když opravdu vypnu hlavu
Potichu jsem sáhla po mobilu, tentokrát vědomě, vypnula ho a položila displejem dolů. Nahlas jsem řekla, že dneska už pracovat nebudu a že ta svíčka nebude jen „na chvíli“. Dcera se na mě podívala s úlevou, byla v tom radost i trochu nejistoty, jestli to myslím vážně. Zůstaly jsme u stolu mnohem déle, než jsem měla v plánu. Povídaly jsme si o tom, co by si přála ona, co já, o tom, co má na Vánocích nejradši. Postupně se uklidnila, opřela se mi o rameno a jen tak mlčela. Já jsem cítila směs dojetí a studu nad tím, jak málo stačilo, abych tohle všechno přehlížela.
V duchu jsem si u té jedné malé svíčky slíbila, že každou další adventní neděli vypnu mobil i počítač a budu opravdu jen s ní. Že nebudu u každé společné chvíle přemýšlet nad mailem, seznamem úkolů nebo tím, co ještě nemám hotové. Nechci si namlouvat, že kvůli jednomu večeru změním celý život, ale tenhle první vědomý moment si pamatuju víc než jakýkoli dárek. A doufám, že až se mě za pár let zeptá, co pro mě advent znamená, nebudu mluvit o úkolech, ale o těch pár minutách, kdy jsme spolu jen seděly a nic „užitečného“ nedělaly.
