Článek
Když začal prosinec, říkala jsem si, že to letos nechci řešit jako vždycky. Poslední roky jsme pořád počítali každou stokorunu a já měla pocit, že ty svátky spíš jen přežíváme. Teď máme malé dítě a ve mně se objevila potřeba mít „normální“ Vánoce, jaké vidím všude kolem sebe. Vyrůstala jsem v rodině, kde byly dárky spíš symbolické, a asi ve mně zůstal pocit, že to jednou musím nějak vykompenzovat. S partnerem máme společné peníze, on mě upozorňoval, ať se držím při zemi, ale nikdy jsme si nesedli a neřekli si konkrétní částku. V hlavě jsem měla jen neurčitou představu, že „nějak to vyjde“. Uklidňovala jsem se tím, že přece nejsem úplně bez peněz a že po Vánocích to prostě srovnám a všechno poběží dál.
Jak z „nevinného“ nakupování vznikla lavina výdajů
Nakupování začalo docela nevinně. Objednala jsem pár hraček pro neteře, nějakou kosmetiku pro mámu, partnerovi jsem vybrala něco, co mu už dlouho chci koupit. Všude na mě svítily slevy, akce, doprava zdarma a já měla pocit, že když to vezmu teď, vlastně šetřím. Hodně jsem platila kartou, často i bezkontaktně, jen přiložit a jít dál. U několika e-shopů jsem využila odloženou platbu, protože to bylo pohodlné – „teď to vyřeším a peníze se dořeší potom“. Tím, jak se ty částky rozprostřely mezi různé způsoby placení, jsem úplně ztratila přehled, kolik to všechno dohromady dělá. Nebyla tam jedna velká platba, ale hodně menších a středních, které se postupně sečetly.
Těsně před Vánoci do toho vstoupily všechny ty další věci, které člověk běžně nepočítá jako „dárky“. Velký nákup jídla a pití, trochu lepší věci, než kupujeme normálně. Svíčky, nový ubrus, formičky na cukroví, pár drobností na výzdobu, protože jsme letos poprvé hostili rodinu u nás. Jeli jsme do hypermarketu v obchodním centru a já házela do košíku věci s tím, že tohle je přece „jen jednou za rok“. Když jsme pak stáli u pokladny a částka byla vyšší, než jsem čekala, odbavila jsem to větou, že leden prostě nějak zvládneme. V hlavě jsem měla hlavně to, aby všechno vypadalo hezky, aby to bylo pro malého „správné první Vánoce“ a aby se rodina u nás cítila dobře.
Když sváteční pohoda přehluší varovné signály peněženky
Samotné svátky proběhly klidně a příjemně. Stromek, světýlka, pohádky, smích, rodina pohromadě. Dárků bylo hodně, možná až moc, ale všichni vypadali spokojeně a dítě bylo nadšené z každé nové věci. Na pár dní jsem úplně odsunula myšlenky na peníze. Říkala jsem si, že si to chci prostě užít, že už je to nakoupené a teď nemá smysl se tím trápit. Občas mi sice blesklo hlavou, že jsem to asi přehnala, ale hned jsem tu myšlenku potlačila. Uklidňovala jsem se tím, že až přijde výplata, v klidu si sednu k účtům, všechno projdu a „nějak to dám dohromady“.
V lednu, když mi přišla výplata na účet, jsem konečně otevřela internetové bankovnictví a vytáhla si i výpisy z karty a e-maily s potvrzením objednávek. Vzala jsem si papír a začala si psát všechny vánoční platby – nákupy v obchodech, online objednávky, odložené platby, benzín na cesty za rodinou. Postupně jsem přidávala položku za položkou a vedle nich částky. Když jsem to nakonec sečetla, vyšlo mi číslo, které se skoro rovnalo mému čistému měsíčnímu příjmu. Chvíli jsem jen seděla a koukala na ten papír. Udělalo se mi fyzicky špatně od žaludku a hlavou mi běželo, jak tohle vlastně zaplatíme, když máme před sebou celý měsíc a běžný provoz domácnosti.
Tvrdé vystřízlivění, hádky a první opravdový rozpočet
Když jsme pak s partnerem prošli všechny běžné lednové výdaje, bylo jasné, že po zaplacení nájmu a nutných plateb nám na účtu skoro nic nezbývá. A na kreditce jsme měli větší mínus, než jsem si při tom prvním lednovém sčítání vůbec uvědomila. Museli jsme zrušit plánovaný víkend na horách a domluvili jsme se, že si aspoň na dva měsíce dáme opravdu úsporný režim. Žádné restaurace, žádné zbytečné nákupy, jen to, co opravdu potřebujeme. S partnerem jsme se kvůli tomu trochu pohádali, on měl pocit, že jsem ho o rozsahu těch nákupů neinformovala a že jsem jednala hodně na vlastní pěst. Já jsem cítila nejen vinu vůči němu, ale i velkou hanbu sama před sebou, že jsem to nechala dojít tak daleko a omlouvala se větou „vždyť jsou jen jednou za rok Vánoce“.
Nakonec jsem si znovu sedla k účtům a navázala na ten seznam vánočních plateb. Vzala jsem si ještě jeden papír a poprvé v životě jsem si podrobně rozepsala všechny měsíční výdaje – nájem, energie, jídlo, drogerii, benzín, předplatná, kroužky, všechno, co nás pravidelně stojí peníze. K tomu jsem přidala jednorázové věci, se kterými je třeba počítat. Kreditku jsem uložila do šuplíku a zavolala do banky, kde jsem si domluvila jasný splátkový plán, místo abych to zase jen „nějak lepila“. S partnerem jsme se dohodli, že na příští Vánoce si stanovíme konkrétní limit na dárky a začneme si na ně odkládat peníze už od léta. Rozpočet jsme během prvních měsíců roku postupně srovnali, ale pokaždé, když si vzpomenu na tu sečtenou částku na papíře, mám v sobě nepříjemný stažený pocit. Beru to jako jasné varování, které už nechci zopakovat.
