Článek
Když jsme s dcerou vystupovaly na Hlavním nádraží, byla jsem už z celé cesty docela vyčerpaná. Potřebovala jsem jen najít správné nástupiště a sednout si ve vlaku na místo. V hlavě se mi ale vybavovaly známé představy o tom, že je Hlavák plný podivných lidí a kapsářů. Kabelku jsem si instinktivně tiskla k tělu blíž než obvykle a dceru držela za ruku tak pevně, že si na to dokonce postěžovala. Měla jsem pocit, že tady musím být pořád ve střehu, jako bych byla zodpovědná nejen za nás dvě, ale i za to, co se děje kolem.
Co všechno jsem si o Hlaváku myslela
Na jezdících schodech dolů do haly ke mně dolehla směs hluku, kouře a zvláštního zápachu, který mám s tímhle místem už roky spojený. Dcera se rozhlížela kolem, všechno ji zajímalo mnohem víc než mě. Najednou mě zatahala za ruku a šeptem naléhala, ať se podívám na pána, který seděl na zemi u sloupu s dvěma igelitkami. Bylo jasné, že je bez domova. V tu chvíli se mi sevřel žaludek, jako bych čekala, že se něco stane. Hned mi naskočily myšlenky, že k nám může přiskočit, něco chtít, něco křičet, nebo že se prostě stane něco nepříjemného, co nebudu umět vyřešit.
Když jsme procházely kolem, bylo to blíž, než by mi bylo milé. Před námi se motal někdo s velkým kufrem, průchod se zúžil a my neměly moc na výběr. Všimla jsem si, že muž vypadá spíš unaveně než agresivně, ale v tu chvíli to pro mě stejně moc neznamenalo. Podíval se na nás, usmál se a klidným hlasem řekl: „Máte moc krásnou holčičku, paní.“ Dcera se na něj okamžitě zazubila zpátky, úplně bez obav. Já jsem v tu ránu ztuhla, sevřela jí ruku ještě víc a prudce ji popotáhla dál. V těle mi vystřelil adrenalin, jako bych musela rychle reagovat na nějaké nebezpečí, i když fakticky se nestalo vůbec nic špatného.
Když ve mně promluvily hlasy dospělých
Zrychlila jsem krok a prodírala se davem směrem k nástupištím, jen ať jsme pryč. V tu chvíli jsem dceru vnímala hlavně jako někoho, koho musím bezpečně dovést do cíle, ne jako parťačku, která vedle mě něco říká. V hlavě se mi ozývaly věty, které jsem slyšela celý život: „S takovými lidmi se nebavíme,“ „Člověk nikdy neví,“ „Radši si dávej pozor.“ Částečně jsem jim věřila, protože jsem na nich vyrůstala, částečně mě ale najednou píchlo u srdce, když jsem si vzpomněla na ten jeho unavený, ale normální výraz. Tuhle myšlenku jsem rychle zatlačila s tím, že důležité je být opatrná, zvlášť když jsem s dítětem sama.
Když jsme konečně seděly ve vlaku a ten se rozjel z nádraží, začalo ze mě napětí pomalu opadat. Dcera vytáhla pastelky a po chvíli ticha se mě úplně nevinně zeptala, proč jsem toho pána ignorovala a proč jsme tak rychle utíkaly, když byl „hodnej a usmál se“. Její otázka mě zaskočila víc než celé setkání. Najednou jsem nevěděla, co jí vlastně chci říct. Chtěla jsem ji chránit, ale zároveň jsem nechtěla, aby si automaticky spojila bezdomovce s nebezpečím jen proto, že to tak mám v hlavě já. Nakonec jsem zamumlala něco neurčitého o tom, že s cizími lidmi se prostě moc nebavíme, a sama jsem slyšela, jak prázdně to zní.
Teprve ve vlaku mi to začalo docházet
Dívala jsem se z okna na koleje a v hlavě si celou scénu z haly přehrávala znovu, tentokrát pomaleji. Ten muž neudělal opravdu nic jiného, než že mi pochválil dítě. Přesně tak, jak to občas dělají starší paní v tramvaji nebo lidé v parku. Tam mi to připadá normální a milé a vůbec mě nenapadne mít z toho strach. Došlo mi, že nešlo o něj, ale o to, co se mi v hlavě spustilo automaticky: „bezdomovec = hrozba“. Byla to zkratka, která mě vedla k reakci, na kterou jsem vlastně vůbec nebyla pyšná. Najednou jsem se začala stydět, že jsem se k němu zachovala tak vyhýbavě jen kvůli tomu, jak vypadal a kde seděl.
V duchu jsem si musela přiznat, že se bojím hlavně vlastní bezmoci. Že kdyby se opravdu něco stalo, nejsem si jistá, jestli bych dokázala dceru ochránit, a tak radši odmítám všechno, co mi ten strach jen trochu připomíná. Je mi líto, že jsem tomu muži neodpověděla obyčejným „děkuju“, neudržela oční kontakt a prostě nešla dál normálním krokem, jako bych šla kolem kohokoliv jiného. Představovala jsem si, jak se asi cítil, když viděl, jak před ním skoro utíkám s dítětem, které se na něj přitom spontánně usmálo. Nechci ze sebe dělat někoho, kdo se příště vrhne do objímání cizích lidí na nádraží, to určitě ne. Ale říkám si, že aspoň na vteřinu chci zkusit rozlišit, jestli je situace opravdu nebezpečná, nebo jestli jen moje předsudky nejsou silnější než můj zdravý rozum.
