Článek
Byl večer 22. prosince a já odcházela z práce s pocitem, že už to celé nezvládám. V tašce pár narychlo koupených dárků, v hlavě seznam věcí na Štědrý den – kapr, salát, cukroví, ještě něco pro mámu. Před supermarketem byla zima a lidé se tam tlačili s vozíky, každý někam spěchal. Já jsem byla protivná, unavená a chtěla jsem jen nakoupit a zmizet domů. U dveří seděl chlap ve špinavé bundě, kolem sebe igelitky, obličej zarostlý, trochu ho poznávám, už jsem ho tam párkrát zahlédla. V duchu jsem si říkala jen: „Hlavně, ať na mě nemluví, nemám na to dneska sílu.“
Nečekaný pozdrav před přeplněným supermarketem
Když jsem kolem něj procházela, zvedl hlavu a úplně klidným hlasem řekl: „Krásné svátky vám přeju, ať jste zdravá.“ Zastavila jsem se. Čekala jsem cokoli jako „nemáte drobné“ nebo „slečno, pomozte“, ale on po mně nic nechtěl. Jen mi popřál. Zrudla jsem, protože jsem si vzpomněla, jak jsem se na něj před chvilkou mračila. Automaticky jsem sáhla do kapsy, vytáhla pár mincí a hodila mu je do kelímku, spíš abych utišila vlastní pocit trapnosti, než že bych mu chtěla vědomě pomoct. Cestou domů jsem na něj musela pořád myslet. Já řeším, jestli mám dost mašlí na dárky, a on sedí venku v tomhle počasí. Cítila jsem zvláštní směs studu a bezmoci.
Druhý den jsem seděla s kamarádkou Klárou na kafi, probíraly jsme klasiku – jak bude kdo trávit svátky, kdo kde bude spát, kolik příbuzných člověk zvládne najednou. Klára mi vyprávěla, že zase jde na Štědrý den jako dobrovolnice do azylového domu, kde dělají štědrovečerní večeři pro lidi bez domova. Povzdechla si, že se jim letos přihlásilo nějak málo pomocníků. Normálně bych asi začala vysvětlovat, že musím doma pomoct s bramborovým salátem a že to nejde. Jenže mně se v tu chvíli úplně jasně vybavil ten chlap u supermarketu a jeho „krásné svátky“. Chvilku jsem mlčela, pak ze mě vypadlo, že bych možná na pár hodin přišla pomoct. Klára se rozzářila, já sama sebe trochu vyděsila. Uvědomila jsem si, že teď už z toho vlastně nemůžu vycouvat.
Proč jsem na Štědrý den změnila plány
Na Štědrý den odpoledne jsem doma oznámila, že jedu s Klárou na chvíli do azylového domu a že na večeři přijdu včas. Rodiče se tvářili překvapeně, ale nic neříkali. V autě jsem byla nervózní. Představovala jsem si dlouhé trapné ticho, pohledy do země, nevěděla jsem, o čem se s těmi lidmi budu bavit. Po příchodu mě zarazilo, jak normálně to tam působilo – v kuchyni zmatek, hrnce na plotně, někdo se směje, někdo krájí chleba, prostě organizace před velkou večeří. Pomohly jsme připravit talíře, nalévat čaj, nosit polévku. A pak jsem ho uviděla. U jednoho stolu, v čistším, ale pořád dost sepraném svetru, seděl ten samý muž od supermarketu. Vypadal jinak, možná míň ztraceně, ale byla jsem si jistá, že je to on.
Nejdřív jsem dělala, že ho nevidím. Připadala jsem si divně, jako bych zasahovala někomu do života, kam nemám co chodit. Jenže pak jsem dostala za úkol roznášet čaj ke stolům a stejně jsem k němu musela dojít. Položila jsem před něj hrnek, on se na mě podíval, poděkoval a po chvíli řekl: „Vy jste byla tam u toho marketu, že jo?“ Usmál se, jako kdybychom se znali už dlouho. Přestala jsem být tolik nervózní. Sedla jsem si na chvilku k němu a začali jsme si povídat. Představil se jako Josef. Vyprávěl, že dřív dělal řidiče, měl ženu, dceru, byt v paneláku. Znělo to jako úplně obyčejný život. Pak zmínil rozvod, hádky o peníze, nějaké půjčky, které nedokázal splácet, exekuce. Během pár vět mi popsal příběh, který bych si u „bezďáka před krámem“ nikdy nespojila.
Co mi Josef řekl o štěstí a hořkosti
Zeptala jsem se ho, proč lidem u supermarketu přeje hezké svátky, když je sám v takové situaci. Pokrčil rameny a řekl, že když už nic nemá, může aspoň popřát. A že mu to pomáhá, aby z toho všeho úplně nezahořkl. V tu chvíli se mi znovu vybavilo, jak jsem první večer jen doufala, aby mě neoslovil. Bylo mi najednou dost trapně. Po večeři jsme se rozloučili, já jela domů do vyhřátého bytu, ke stolu nachystanému pro rodinu. Všechno bylo stejné jako každý rok, jen já jsem se cítila jinak. Víc vděčná a méně samozřejmě jsem brala to, co mám.
Asi o týden později jsem šla zase kolem toho supermarketu. Josef tam seděl na svém místě. Tentokrát jsem dělala pravý opak toho, co předtím. Neuhnula jsem pohledem, zastavila jsem se, zeptala se, jestli nechce kafe. Koupila jsem mu ho a chvíli jsme stáli u dveří a povídali si, jako bych potkala souseda. Od těch Vánoc už se na lidi na ulici nedokážu dívat jen jako na „bezdomovce“. Za každým vidím možný příběh, rodinu, průšvihy, ale i malé gesto, jako je přání krásných svátků úplně cizímu člověku. A to mi zůstalo.
