Článek
Když v pátek večer přijíždíme na chatu, mám pocit, že se vracím do dětství. Jizerky, sníh, běžky v předsíni, rodiče v typickém režimu „zítra brzo vyrážíme“. Vyrůstal jsem v tom, že zima rovná se lyže, horký čaj z termosky a závěrečné srovnávání, kolik jsme ujeli. Táta sotva odloží tašky, už rozkládá mapu na stůl a s mámou probírá, jaký okruh dáme. Petra se usmívá a vypadá, že nechce kazit náladu, ale všímám si, jak je po cestě unavená a jak jen tak přikyvuje. Anička lítá po chatě, nadšená hlavně z palandy, a běžky zatím moc neřeší. V tu chvíli mě nenapadne, že bych měl brzdit rodiče, mám pocit, že „tak to prostě u nás je“.
Když rodinné tradice řídí celý víkend
Ráno vstávám první, ještě je šero. Automaticky sahám po mobilu, kontroluju předpověď a pak vytahuju starou mapu, kde mám zakroužkovaný okruh z dětství. Vybaví se mi vzpomínka, jak jsme ho s tátou jezdili „na pohodu“. Přijde Petra, ještě rozespalá, a já jí hned nadšeně vysvětluju, jak by bylo super to objet. Ona na to, že je to docela dlouhé a že neví, jestli to Anička zvládne. Než stihnu něco říct, táta od stolu poznamená, že „děti to vždycky daly, když chtěly“. Místo abych se Petry zastal, začnu ji uklidňovat, že pojedeme pomalu, budeme se zastavovat a že Anička je zvyklá chodit. Uvnitř ale cítím, že mě tlačí moje vlastní potřeba dokázat, že jsme pořád ta sportovní rodina, na kterou jsou rodiče zvyklí.
Na trati se rychle ukáže, že moje představa byla dost mimo. Aničce se neustále rozepíná jedna lyže, každou chvíli stojíme a něco upravujeme, jí je zima na ruce i na nos, pořád si sundává rukavice. Petra je z toho nervózní a mám z ní pocit, že má dojem, že ji rodiče tiše hodnotí. Táta jede kousek před námi, otáčí se a volá, ať pohneme, abychom stihli chatu před polední frontou. To, že mezi ním a holkama pendluju, beru skoro automaticky – chvíli jedu rychle dopředu, ať nejsem „brzda“, pak se vracím k Aničce, pomáhám jí do stopy, přidržuju ji, když padá. V jednu chvíli, když táta zrovna něco zahlásí o tempu, se na mě Petra otočí a docela ostře řekne: „Tos mi říkal, že to má být klidný rodinný výlet, ne závod.“ A mně dochází, že z jejího pohledu to přesně tak vypadá.
Běžky jako tichý test rodiny
Když konečně dorazíme k horské chatě, Anička je protivná, Petra ztuhlá a já už taky nemám moc náladu. Sedíme u čaje a polévky, rodiče rozebírají, jaký úsek byl rozbitý, kolik jsme už ujeli a co by se dalo přidat cestou zpátky. Petra si chvíli tiše míchá čaj a pak navrhne, že vezme Aničku ven, aby se trochu prošla a zahřála. Jakmile se za nimi zavřou dveře, máma utrousí něco o tom, že dnešní lidi už nejsou tak zvyklí na pohyb, a táta dodá, že Petra by měla Aničku víc vést ke sportu, jinak z ní nic nebude. Sedím tam a poprvé mi dojde, že to není jen o jejich tlaku. Že i já jsem se ráno víc snažil dokázat rodičům a trochu i sobě, že „na to máme“, než abych řešil, jak se v tom cítí Petra s Aničkou.
Po pauze navrhnu, že zpátky vezmeme kratší cestu přes louku a les, ať to Anička v klidu dojde a nehoníme čas. Rodiče si nejdřív vyměňují pohledy, ale nakonec kývnou, že je to asi rozumné, když je Anička unavená. Když jedeme chvíli pár metrů za nimi, Petra se ke mně nakloní a potichu se ptá, jestli je mi to fakt jedno, nebo jestli jen ustupuju kvůli klidu. Chvíli mlčím a pak musím přiznat, že jsem to ráno přehnal. Říkám jí, že jsem měl v hlavě svoje dětství a že jsem chtěl ukázat rodičům, že pořád „držíme laťku“. Dodám, že teď už mi jde hlavně o to, aby nám třem bylo dobře, i kdybychom měli jen chodit po okolí chaty. Vidím, jak se trochu uvolní, a domluvíme se, že zítřek vymyslíme hlavně podle ní a Aničky a rodiče se můžou přidat, pokud budou chtít.
Učím se brzdit svoje ambice
Večer sedím s rodiči u krbu, Anička si v pokoji skládá puzzle, Petra je ve sprše. Atmosféra je klidnější. Chvíli se bavíme o práci a o sousedech a pak nějak přirozeně přejdu k tomu, že není nutné, abychom všichni jezdili všechno stejně. Řeknu nahlas, že jsem rád, že jsme spolu, a že mi víc záleží na tom, aby si to každý užil po svém, než na počtu kilometrů. Máma něco zamumlá o tom, že je škoda nevyužít takové podmínky, ale už to nevyzní tak útočně. Táta po chvíli řekne, že když budeme chtít „přitlačit“, můžeme si ráno vyrazit sami a zbytek dne být v klidu s holkama. V tu chvíli cítím úlevu, že jsem to dokázal říct bez hádky, a zároveň mám pocit, že jsem se poprvé jasně postavil za to, jak chci, aby náš společný čas vypadal.
Druhý den ráno se opravdu rozdělíme. Rodiče vyrážejí dřív na svůj delší okruh, já s Petrou a Aničkou jedeme jen k nedaleké vyhlídce, s čajem a sušenkami v batohu. Od začátku držím pomalejší tempo, děláme víc krátkých zastávek, Anička se víc ptá na stopy ve sněhu a na chalupy kolem, než že by řešila, kolik už ujela. Petra je uvolněnější, povídáme si o práci, o škole, o prázdninách. V jednu chvíli jen tak poznamená, že takhle ji to vlastně baví. Odpoledne, když si chce s Aničkou odpočinout na chatě u her a pohádky, beru tátu na rychlejší kolečko. Tam si oba užijeme to svoje „sportovní“ tempo, ale už bez toho, abych měl pocit, že tím něco musím dokazovat. Když v neděli balíme, uvědomuju si, že běžky k nám pořád patří. Jen už pro mě nejsou měřítkem, jak „dobrá“ je naše rodina. Spíš jednou z věcí, které si můžeme nastavit tak, aby se v nich každý z nás cítil dobře.
