Článek
Seděla jsem v kuchyni u stolu, před sebou otevřený notebook a papír s přibližným rozpočtem. Po odchodu spolubydlícího k přítelkyni jsem měla platit celý nájem sama a čísla na papíře prostě nevycházela. I když jsem si přivydělávala korekturami z domova a rodiče mi posílali něco málo, pořád tam zůstávala díra pár tisíc. Projížděla jsem inzeráty a znovu a znovu míjela brigádu v supermarketu za rohem. Ještě nedávno jsem si říkala, že „na kasu bych nešla“, ale představa, že nebudu mít na nájem, mě děsila víc. Chvíli jsem koukala na prázdná políčka formuláře, pak jsem ho prostě vyplnila a odeslala.
První dny za kasou a tvrdé probuzení
Nástup byl rychlý. Vedoucí směny, unaveně působící chlap kolem čtyřicítky, mě provedl zázemím a posadil na pokladnu. Vysvětloval mi systém, slevy, zákaznické karty, vracení zboží. Všechno pípalo, na monitoru naskakovala čísla a já jsem se snažila nezpanikařit. Něco jsem namarkovala dvakrát, jednou jsem omylem namísto platební karty zadala hotovost a musela volat „storno“. Připadala jsem si úplně mimo, jako kdybych nikdy předtím nepracovala. Kolegyně Alena na kase vedle mě se usmívala a mezi zákazníky mi nenápadně radila, co zmáčknout a jak si ulehčit práci. Po čtyřhodinové zkušební směně mě bolely záda, oči i hlava. Domů jsem šla s tím, že to prostě vydržím, dokud nenaspořím aspoň pár nájmů dopředu.
První větší konflikt přišel asi po týdnu. Přišel pán s vozíkem plným věcí a mezi nimi tři balení kávy v akci. Systém mu slevu načetl jen na dvě. Začal na mě zvýšeným hlasem mluvit o tom, jak jsme zloději, že to máme špatně a že je to v letáku jinak. Nebyla jsem si jistá, jak je akce nastavená, zavolala jsem vedoucího. Ten se na mě jen krátce podíval a před zákazníkem naznačil, že jsem to asi namarkovala špatně, hlavně aby byl klid. Mrzelo mě to. V hlavě mi proběhlo, že kdyby ten chlap viděl moje skripta z vysoké, asi by se mnou mluvil jinak. O přestávce jsem seděla v šatně s čajem, Alena jedla rohlík a klidně mi vyprávěla, že tohle zažívá skoro denně. Řekla mi, že si tady vydělává na splácení dluhů, že nemá moc na výběr. V tu chvíli jsem si víc uvědomila, že pro ni je tahle práce nutnost, ne jen přechodná brigáda.
Když brigáda začne měnit tvé priority
Postupně jsem začala žít v režimu škola–směna–postel. Ráno před přednáškou jsem si občas spletla učebnu nebo zapomněla sešit, odpoledne jsem seděla na kase a večer si lehla do postele bez síly otevřít knížku. Během směn jsem poslouchala, jak si kolegové povídají o exekucích, neplacených alimentech, o tom, že si nemůžou dovolit vzít dovolenou, protože by nezaplatili nájem. Moje strachy z toho, že si nebudu moct dovolit kafe navíc nebo lepší pokoj, najednou vypadaly malicherně. Zároveň jsem víc vnímala, jak se někteří zákazníci dívají na lidi v uniformách – jako by automaticky předpokládali, že jsme neschopní a líní, protože stojíme za kasou. Domů jsem chodila fyzicky vyčerpaná a hlavně jsem přemýšlela o tom, proč vlastně studuju management, když mě čím dál víc zajímaly příběhy těch lidí kolem mě.
Zlom nastal, když mi vyšla noční inventura zrovna před důležitou zkouškou z projektového řízení. Do tří do rána jsme v partě počítali palety, skenovali krabice, dokládané zboží, všichni byli podráždění a unavení. Já jsem v duchu jen odpočítávala hodiny do chvíle, kdy budu sedět v učebně nad testem, který mě ve skutečnosti vůbec nezajímal. Ráno jsem na zkoušce sotva udržela oči otevřené, text otázek mi splýval. Po půlhodině jsem odevzdala skoro prázdný papír. Věděla jsem, že to nedám, ale neměla jsem ani energii se tím nějak trápit. Cestou z fakulty jsem měla pocit, že se pohybuju mezi dvěma prostředími, která mi obě připadají cizí.
Rozhovor v kavárně, který všechno otočil
Večer po té zkoušce jsem byla domluvená s kamarádkou z ročníku v kavárně. Otevřeně jsem jí všechno řekla. Ona mi řekla něco ve smyslu, že to máme „prostě vydržet“, že teď je to těžké, ale jednou budeme sedět v kanceláři a mít lepší peníze než lidi v marketu. Kývala jsem, ale uvnitř mě to zarazilo. Uvědomila jsem si, že přesně takhle jsem ještě nedávno přemýšlela i já, jenže po pár týdnech za kasou mi ta věta zněla strašně povýšeně. Vybavila se mi Alena a ostatní, jejich strach z nájemného a dluhů, moje vlastní stresy s bydlením. Najednou mi přišlo absurdní obětovat roky studia oboru, který mě netáhne, jen kvůli představě „lepší kancelářské práce“.
Další den po směně jsem si sedla doma ke stolu, otevřela notebook a začala si psát úplně nový přehled. Na jednom papíře výdaje, na druhém nabídky podnájmů, v prohlížeči otevřené stránky škol a kurzů zaměřených na sociální práci, dluhové poradenství a finanční gramotnost. Došlo mi, že tahle brigáda, kterou jsem původně brala jako nouzové řešení, jak zaplatit nájem, mi ukázala realitu lidí, kterých jsem si dřív moc nevšímala. A taky moji vlastní naivitu ohledně peněz a budoucnosti. Napsala jsem majiteli bytu, že na konci semestru odejdu. Z výplaty jsem si stranou odložila první malou rezervu, i když to byly jen stovky. Když jsem večer zavírala notebook, pořád jsem byla unavená a věděla jsem, že další náročné směny mě teprve čekají. Ale poprvé jsem měla pocit, že už jen pasivně nereaguju na okolnosti, ale že díky práci na pokladně začínám vědomě rozhodovat o tom, jakým směrem chci jít.
