Článek
Několik měsíců jsme s dětmi bydlely v přechodném městském bytě, než se vyřeší něco trvalejšího. Byla jsem na všechno sama a fungovala jsem hodně ze dne na den, podle školy, školky, práce kolem dětí a termínů na úřadech. Ten den nám končila smlouva, ale dopředu jsem měla informaci od sociální pracovnice, že prodloužení je schválené a jen se musí propsat do systému. Brala jsem to jako hotovou věc. Nepřipouštěla jsem si, že by mohl být problém, a ani jsem neměla připravenou žádnou jinou variantu, protože jsem žila v tom, že večer normálně přijdeme domů jako vždycky.
Když se dveře najednou neotevřely
Odpoledne jsem vyzvedla děti ze školy a školky a šly jsme domů. Už jsme byly všechny unavené, děti měly tašky, já pár věcí v ruce a myslela jsem hlavně na to, co jim dám k večeři a jak je dostanu včas do postele. Když jsem přiložila čip u vchodu, nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu a pak ještě jednou, ale dveře zůstaly zamčené. Správce se podíval do systému a zjistil, že od poledne svítí ukončený pobyt, takže čip přestal fungovat. U sebe jsem měla jen starší papíry, které prodloužení nijak nedokládaly, a bez potvrzení nás nemohl pustit dovnitř.
Hned jsem začala volat sociální pracovnici i na úřad, jenže už bylo po pracovní době a nikdo telefon nebral. Správce to se mnou ještě jednou kontroloval, ale v systému jsme pořád byly vedené s ukončeným pobytem a on to sám změnit nemohl. Stály jsme před domem a mně postupně docházelo, že se to jen tak za pár minut nevyřeší. Děti byly po celém dni unavené, začaly mít hlad a být nervózní. Nejmladší už se ptala, proč nejdeme nahoru, starší dvě byly zticha a čekaly, co budu dělat. V tu chvíli mi došlo, že tam nemůžeme jen stát a čekat, jestli se mi někdo ozve.
Večer se začalo všechno rychle hroutit
Zkusila jsem obvolat dvě známé, jestli bychom se aspoň na noc nevešly k nim. Jedna nebyla ve městě a druhá měla doma nemocné dítě a v malém bytě už tak fungovala na hraně, takže nás k sobě vzít nemohla. Nevyčítala jsem jí to, jen jsem po položení telefonu cítila, jak se mi ten večer všechno hroutí. Správce mi pak dal číslo na krizovou linku, protože s dětmi jsme nemohly přespat v domě ani na chodbě. Sedla jsem si na chvíli s dětmi vedle vchodu, držela telefon a snažila se působit klidně, i když jsem vůbec nevěděla, kam za hodinu pojedeme.
Na krizové lince mi řekli, že místo pro matku s dětmi mají v nouzovém ubytování na druhém konci města, ale musíme dorazit ještě ten večer. Vzala jsem děti, jejich školní tašky a všechno, co jsme měly zrovna u sebe, a jely jsme autobusem přes celé město. Neměly jsme s sebou věci na noc ani na další den, jen to, co se vešlo do rukou po běžném odpoledni. Celou cestu jsem dětem opakovala, že je to jen na jednu noc, i když jsem sama nevěděla, jestli to tak opravdu bude. Byly už moc unavené na další otázky. Na místě nám dali malý provizorně zařízený pokoj, kam jsme se nějak poskládaly. Děti usnuly rychle, ale já skoro nespala. Pořád jsem si v hlavě přehrávala, kde se stala chyba a jak je možné, že jsme během jednoho odpoledne zůstaly bez přístupu do bytu, kde jsme ještě ráno normálně bydlely.
Ráno jsem šla hned na úřad. Tam zjistili, že prodloužení bylo opravdu schválené, jen ho někdo zapsal pod špatné číslo bytu. Tím se automaticky spustilo ukončení pobytu u nás a večer už to neměl kdo ručně opravit. V tu chvíli se to vysvětlilo během pár minut, ale předchozí večer kvůli tomu nešlo udělat nic. Do bytu nás pustili až dopoledne a já jsem se pak vracela s dětmi zpátky s pocitem úplného vyčerpání. Věci jsme měly pořád tam, kde jsme je nechaly, jen my jsme jednu noc strávily jinde kvůli chybnému zápisu v systému. Tehdy mi naplno došlo, jak málo někdy stačí, aby se člověku běžný den zhroutil, i když udělal všechno tak, jak měl.
