Článek
Ten den jsem byla od rána doma a už jsem cítila, že se potřebuju aspoň na chvíli projít. Nic velkého, jen se nadechnout a projít se do lesa za vsí, kam občas chodím, když chci být chvíli sama. Bylo odpoledne a já jsem šla po cestě docela pomalu, bez nějakého plánu, jen jsem chtěla ven. Po chvíli jsem ale zaslechla slabé kňučení. Nejdřív jsem tomu nevěnovala moc pozornost, protože v lese člověk slyší ledacos, a napadlo mě, že to může být nějaké zvíře. Jenže ten zvuk se opakoval a zněl blíž, než bych čekala. Zastavila jsem se, poslouchala a nakonec jsem sešla z cesty do houští, protože mi bylo jasné, že to nejde nechat být.
To, co jsem uviděla, bylo ještě horší
Po pár krocích jsem došla na malou mýtinku a tam ležela světle hnědá fenka. Jen na mě koukala a skoro se nehýbala. Hned mě zarazilo, jak velké má břicho. První, co mě napadlo, bylo, že je březí. Zároveň dýchala strašně rychle a vypadala úplně vyčerpaně, takže jsem měla pocit, že na tom není dobře. Nevěděla jsem, co od ní čekat, jestli je jen vyděšená, nebo se začne bránit, tak jsem šla pomalu a mluvila na ni potichu. Spíš instinktivně, abych ji ještě víc nevylekala. Bylo na ní vidět, že má strach, ale zároveň už asi ani neměla moc síly.
Když jsem přišla o něco blíž, všimla jsem si, že nejde jen o to, že je vyčerpaná. Měla kolem krku tenké drátěné lanko a byla přivázaná ke stromku. To lanko bylo utažené tak, že se jí už zařezávalo do kůže. V tu chvíli mi to celé došlo. Ona se tam nedostala náhodou, nikam se nezaběhla a neuvázala se sama. Někdo ji tam přivedl, přivázal a odešel. To byl asi ten moment, který mnou otřásl nejvíc. Do té doby jsem si pořád říkala, že třeba existuje nějaké rozumnější vysvětlení, ale když jsem uviděla ten drát kolem krku, bylo jasné, že ne.
Nemohla jsem odejít, ale sama jsem nestačila
První reakce byla samozřejmě ta, že jí to chci hned sundat. Jenže jakmile jsem sáhla blíž ke krku, okamžitě sebou cukla a vyjela po mně. Vůbec jsem se jí nedivila. Muselo to bolet a já jsem pro ni byla cizí člověk, který se k ní najednou natahuje zrovna tam, kde měla to lanko zařízlé. Měla jsem u sebe aspoň láhev s vodou, tak jsem jí trochu nalila kousek od čumáku, aby se nemusela zvedat a zároveň se mě nemusela bát tolik pustit k sobě. Pak jsem zavolala odchyt a taky policii, protože jsem vůbec nevěděla, jak dlouho tam je, v jakém je stavu, a hlavně jsem se začínala bát, že začne rodit dřív, než někdo přijede. Připadala jsem si hrozně bezmocně. Byla jsem u ní, ale zároveň jsem jí sama nedokázala bezpečně pomoct.
Pak už nezbývalo nic jiného než čekat. Zůstala jsem pár metrů od ní, aby tam nebyla úplně sama, ale zároveň aby neměla pocit, že ji ohrožuju. Chvíli na mě pořád koukala hodně ostražitě, ale postupně se trochu uklidnila. Napila se a přestala vrčet pokaždé, když jsem něco řekla. Pořád jsem na ni mluvila potichu, spíš jen proto, aby slyšela, že tam někdo je. To čekání bylo strašně dlouhé, i když ve skutečnosti asi netrvalo až tolik. Nejhorší pro mě bylo dívat se na to, jak se jí hýbe břicho, zatímco je uvázaná ke stromku a nemá kam jít. Člověk si v takové chvíli pořád opakuje, že pomoc už je na cestě, ale stejně má pocit, že každá minuta je moc dlouhá.
Když ji odvezli, všechno na mě dolehlo
Když konečně přijeli pracovníci odchytu, bylo vidět, že přesně vědí, co dělají. Měli smyčku a deku a přistupovali k ní mnohem klidněji, než bych v té chvíli zvládla já. Šli na to opatrně, bez zmatku a bez rychlých pohybů. Drátěné lanko přestřihli a pak ji naložili tak, aby jí co nejmíň ublížili. Řekli jen, že musí rovnou na veterinu, což mě vlastně ani nepřekvapilo. Vypadala opravdu špatně a po tom všem bylo jasné, že potřebuje pomoc hned. Jakmile ji odvezli, zůstala jsem tam ještě chvíli stát a najednou na mě všechno dolehlo.
Byla jsem úplně rozklepaná a chvíli mi trvalo, než jsem se vůbec srovnala natolik, abych se vydala domů. Pořád jsem měla v hlavě, že jsem šla jen na obyčejnou procházku, protože jsem potřebovala vypadnout z domu, a místo toho jsem našla psa, kterého tam někdo uvázal a nechal. Na podobné věci člověk kouká ve zprávách nebo o nich čte na internetu, ale když to vidí přímo před sebou, působí to úplně jinak. Nejhorší na tom pro mě nebylo jen to, v jakém byla stavu, ale to vědomí, že to někdo udělal schválně. Dodnes si na ni občas vzpomenu a doufám, že to stihli včas.
