Článek
Ráno přijdu do kanceláře o něco dřív, než musím. Položím tašku ke stolu, zapnu počítač a jdu si udělat kafe. Zatímco čekám, než doteče, v hlavě si znovu projíždím včerejší nápad na úpravu reportingu. Už večer mi přišel docela dobrý a přes noc jsem si ho ještě víc promyslela. Pořád si opakuju, jak ho chci na poradě vysvětlit, co zdůraznit, aby bylo jasné, že to není jen puntičkářství, ale reálná úspora času pro všechny. Zároveň se snažím působit klidně, jako by o nic nešlo. Uvnitř ale doufám, že dneska konečně nebudu jen ta, co dělá zápis, bere si úkoly a organizuje, zatímco ostatní rozhodují.
Porada, kde můj nápad tiše zmizel
Na poradě si zase sednu trochu bokem, jak jsem zvyklá. Ne úplně do rohu, ale rozhodně ne k šéfovi. Všichni si sedají na svoje obvyklá místa, rozbalují notebooky, někdo ještě dopíjí kávu z kelímku. Program máme v tabulce, tak jen čekám, až se dostaneme k bodu s reporty. Když to konečně přijde, nadechnu se a přihlásím se o slovo. Mluvím krátce, snažím se být konkrétní: co by se dalo zjednodušit, které kroky jsou zbytečné, jak by se daly přehledy nastavit tak, aby je lidi nemuseli pokaždé přepisovat ručně. Vidím pár lidí přikyvovat, nikdo mi do toho neskáče. Šéf se na mě podívá, neurčitě kývne a řekne něco ve smyslu: „Jo, zamyslíme se nad tím,“ a skoro hned přejde k dalšímu bodu. Zůstanu potichu a začnu si dělat poznámky, jak se ode mě automaticky očekává.
Porada běží dál, řešíme jiná témata a já svůj návrh postupně pouštím z hlavy. Asi jsem to nepodala dost dobře, říkám si. Po pár minutách se ale šéf k reportům vrátí a zeptá se, jestli má někdo ještě nějaký další návrh nebo připomínku. Chvíli je ticho a pak se ozve Honza, který sedí blíž k šéfovi. Začne mluvit a já v půlce věty zjistím, že v podstatě opakuje to, co jsem říkala já. Jen to říká víc nahlas, jistěji a dokonce použije jednu větu skoro přesně tak, jak jsem ji před chvílí řekla já. Šéf se na něj otočí, zvedne obočí a řekne: „To není špatný nápad, Honzo, to zkusíme,“ a hned se začne řešit, kdo co nastaví a kdy se to spustí. Nikdo neřeší, že ten nápad už tu zazněl.
Když maličkost začne růst v hlavě
V tu chvíli se mi udělá těžko od žaludku. Jen tam sedím, koukám do bloku a snažím se, aby na mně nebylo nic vidět. Napadne mě: „Řekni něco. Aspoň poznámku, že s tím přišla první.“ Jenže hned za tím naskočí druhý hlas: „Neřeš to, budeš vypadat dotčeně, ublíženě. Uděláš z toho zbytečné drama.“ A tak neřeknu nic. Jen se neurčitě usměju, sklopím oči k papíru a dělám, že si něco zapisuju. Kolegyně vedle mě na mě krátce mrkne, takovým tím pohledem „já vím“, ale ani jedna to nekomentujeme. Porada pokračuje, úkoly se rozdávají, všichni se přou o termíny a ten krátký okamžik, který mě pořád štve, jako by se nikdy nestal.
Když porada skončí, všichni se rychle zvednou, balí počítače, řeší, kdo půjde na oběd a kdo musí hned na další call. Zdá se, že na celou situaci už úplně zapomněli. Já si odnáším svůj poznámkový blok, v hlavě se mi přehrává Honzova věta a šéfův tón, jako by to byl spíš jeho nápad než můj. Kolegyně se ke mně po chvíli přidá na chodbě a jdeme spolu ke kávovaru. Všimne si, že jsem nějak zamlklá, a mezi řečí řekne: „Hele, hlavně že to projde, neřeš to.“ Přikývnu a řeknu něco jako: „Jo, jasně, hlavně že to budeme mít jednodušší.“ Navenek to vypadá, že s ní souhlasím. Uvnitř mě to ale bodne, protože přesně tuhle větu jsem už slyšela tolikrát. „Neřeš to.“ A já jsem to pokaždé nechala být, jako by o nic nešlo.
Cestou domů v tramvaji vytáhnu mobil a automaticky projíždím sociální sítě. Vůbec ale nevnímám, co čtu, pořád se vracím k té scéně z porady. Přemýšlím, jestli jsem přehnaně citlivá, nebo jestli je v pořádku, že mě to tak štve. Večer u večeře se mě partner zeptá, jaký jsem měla den. Odpovím něco neurčitého ve stylu „jo, v pohodě, docela nabitý“ a chvíli jíme mlčky. Vidí, že jsem někde jinde, a zeptá se znovu, co se děje. V tu chvíli se rozmluvím a začnu mu popisovat, co se stalo, krok po kroku. Najednou slyším sama sebe, jak říkám, že to není jen o tom jednom nápadu, ale o tom, že sama často ustupuju. Že raději mlčím, než abych riskovala, že budu působit hystericky nebo dotčeně. Uvědomím si, že tahle situace je jen další z řady. A během vyprávění si v duchu slíbím, že příště aspoň zkusím nahlas říct: „S tímhle jsem přišla já.“ Ne proto, abych za to měla chválu, ale abych sama před sebou přestala předstírat, že na tom nezáleží.
