Článek
Seděli jsme v malé restauraci, já, můj partner a moje blízká kamarádka z vysoké. Byla jsem z toho pozvání trochu nervózní, protože je mám oba ráda, ale ještě se pořádně neznali. Bála jsem se trapného ticha nebo toho, že si k sobě nenajdou cestu. Nakonec to bylo přesně naopak. Povídali si uvolněně, bavili se o práci, o filmech, občas mi něco vysvětlili, když se dostali k oboru, kterému moc nerozumím. Já jsem je pozorovala a v duchu si říkala, že mám vlastně štěstí, že si takhle sedli. Když přišel účet, nechtělo se mi ten večer ukončit. Byla jsem naladěná, trochu unavená vínem a napadlo mě, že by byla škoda se teď rozejít domů. Tak jsem skoro bez přemýšlení navrhla, ať jdeme ještě k nám na víno. Oba souhlasili tak samozřejmě, že mě to potěšilo.
Domácí pohoda, která se začíná lámat
Cestou domů jsme probírali úplné drobnosti – kdo kdy naposledy jel MHD načerno, jaký podnik v centru je předražený, takové ty řeči po večeru. Užívala jsem si, že to není křeč, že se nemusím o nic snažit. Doma jsem v rychlosti shrnula z konferenčního stolku pár papírů a hrnek s nedopitou kávou, otevřela láhev, pustila potichu hudbu jako kulisu. Partner se nabídl, že něco nachystá k zakousnutí, a zmizel v kuchyni. Zůstala jsem v obýváku sama s kamarádkou a měla jsem pocit, že všechno je, jak má být. Seděly jsme na gauči, povídaly si o škole, o tom, co je nového, a já byla spokojená, že se ty dva světy – můj vztah a moje přátelství – nějak přirozeně potkaly.
Mezi řečí pak kamarádka jen tak zmínila, že si s mým partnerem v týdnu psali kvůli práci, protože dělají podobný obor. Řekla něco jako: „No jak jsi mi tam psal s tím klientem…“ a doplnila k tomu vtip, který jsem vůbec neznala. Oba se tomu zasmáli a pokračovali, jako by na tom nebylo nic zvláštního. V tu chvíli mi došlo: oni si spolu píšou, a já o tom nevím? Navenek jsem se jen usmála a řekla něco neutrálního, aby to nevypadalo, že mě to rozhodilo. Nechtěla jsem být za tu, co hned něco řeší, když konečně máme fajn večer. Uvnitř se ale ozval nepříjemný pocit, jako by se něco odehrávalo mimo mě. Řekla jsem si, že to nechám být a případně se zeptám později, až budeme sami.
Když se z nenápadných gest stane problém
Později se kamarádka zvedla, že mu jde pomoct do kuchyně. Přišlo mi to normální, tak jsem ji nechala jít a zůstala chvilku v obýváku, nalévala jsem víno do skleniček. Za pár minut jsem ale z kuchyně slyšela hodně uvolněný smích. Takový ten typ, kdy se lidé chytají za břicho, něco si doříkávají a mají mezi sebou svoje narážky. Slyšela jsem útržky, kterým jsem nerozuměla, nějaký vtípek navazující na jejich dřívější psaní. Chvíli jsem seděla a zkoušela to ignorovat, ale nakonec jsem za nimi šla. V kuchyni stáli blízko sebe, jak si předávali prkénko s jídlem, pošťuchovali se, ona do něj v žertu strčila, on ji plácl po ruce. Nic vyloženě přes čáru, ale cítila jsem se tam najednou navíc. Přidala jsem se, snažila jsem se zapojit, ale už to nešlo tak přirozeně. Začala jsem být tišší, víc jsem je pozorovala, než abych s nimi mluvila. Hlavou mi proběhlo, že to možná nebyl tak dobrý nápad zvát ji k nám.
Ke konci večera se kamarádka začala chystat k odchodu. Stála u dveří v bundě, já jí podávala kabelku a partner ji šel vyprovodit. Objali se. Nebylo to nic přehnaného, žádné držení za ruce navíc, ale přišlo mi, že to objetí trvá o vteřinu, dvě déle, než mi bylo příjemné. Najednou jsem v těle cítila napětí. Usmála jsem se, rozloučila se a zatnula zuby, abych to před ní neřešila. Jakmile se za ní zavřely dveře, v bytě bylo najednou nepříjemné ticho. Ten dřívější pocit zranění a naštvání, který jsem celý večer odsouvala, se znovu ozval. Nechtěla jsem hned křičet, tak jsem začala relativně klidně. Zeptala jsem se partnera na to jejich psaní, proč jsem o něm nevěděla, a řekla, že mi během večera nebylo úplně příjemně.
On na to reagoval dost rychle a bez přemýšlení: že prý jen žárlím a že přece nic neudělali. Tahle věta se mě dotkla víc než všechno předtím. Mně nešlo o to, jestli se někde dotkli o centimetr víc. Šlo mi o to, že jsem se najednou cítila mimo, jako bych byla navíc ve vlastním bytě. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mi vadilo, jak spolu mají svůj svět, o kterém nic nevím, a že mě mrzí, že mi o tom neřekl. On se bránil tím, že přece jen psali o práci a že mám být ráda, že si rozumí. Postupně se z toho stala klasická hádka o tom, kdo co přehání a kdo co vnímá špatně. Skončili jsme uražení každý na jiné straně gauče, oba přesvědčení, že ten druhý to nechápe. Po chvíli jsme beze slov zhasli a šli si lehnout, každý otočený zády. Usínala jsem s protivným pocitem trapnosti a výčitek, že jsem ten večer vůbec takhle zorganizovala.
Druhý den mi kamarádka napsala zprávu. Napsala, že jí u nás bylo hezky, ale že na konci cítila nějaké napětí a chce vědět, jestli je všechno v pořádku. Chvíli jsem přemýšlela, že jí odpovím jen něco obecného, že jsme byli unavení. Nakonec jsem si ale řekla, že když to cítí i ona, asi to není jen v mojí hlavě. Napsala jsem jí upřímně, že jsem se chvílemi cítila jako třetí kolo a že mě překvapilo, jak si s partnerem rozumí a jak moc jsem o tom nevěděla. Z její reakce jsem pochopila, že jí to vlastně také nebylo úplně komfortní a že většinu věcí brala spíš jako nevinnou legraci, ale že kdyby věděla, jak to vidím já, možná by se chovala jinak. Uvědomila jsem si, že když svoje hranice nepojmenuju, nemá šanci je nikdo odhadnout. Rozhodla jsem se, že příště podobné večery nastavím jinak – třeba si předem řeknu, co mi je a není příjemné, a ozvu se dřív, než se ve mně všechno nahromadí až ve chvíli, kdy se za hosty zavřou dveře.
