Článek
Když mi po těch třech měsících ticha vyskočilo na displeji jeho jméno, úplně se mi stáhl hrudník. Nechala jsem tu zprávu schválně několik hodin nepřečtenou, i když jsem přesně viděla ten náhled: jestli prý nechci zajít na kafe „jen jako kamarádi“, že by bylo fajn se vidět. Celé odpoledne jsem chodila po bytě a střídavě měla chuť mu napsat, ať už mi nepíše, a pak zase koukala na poslední fotku, co mi zbyla v mobilu. Večer jsem volala kamarádce, všechno jsem jí odvyprávěla a ona mě celkem přímo varovala, ať si od toho nic neslibuju a ať si rozmyslím, jestli už jsem na to opravdu připravená. Nakonec jsem mu přesto napsala, že přijdu. Sama před sebou jsem to omluvila tím, že aspoň zjistím, jak na tom jsem, když ho uvidím naživo, a ne jen jako jméno na displeji.
Nervózní kafe a taška plná tajemství
Domluvili jsme se na malé kavárně kousek od centra, kam jsme dřív chodili po práci skoro každý týden. Když jsem tam šla teď, byla jsem nervózní. Dorazila jsem o pár minut dřív, abych se trochu srovnala, ale ruce se mi třásly už u pultu, když jsem si objednávala cappuccino. Sedla jsem si k oknu a sledovala lidi venku, jen abych nemusela myslet na to, že za chvíli přijde. Když vešel, hned jsem ho poznala podle chůze. V ruce držel obyčejnou papírovou tašku, dost naplněnou, až byla trochu zdeformovaná. Mávnul na mě, usmál se takovým nejistým úsměvem a tašku si položil na zem vedle židle, aniž by k ní něco řekl. Zaujalo mě to hned, ale dělala jsem, že si toho nevšímám.
Prvních pár minut jsme vedli takovou tu základní konverzaci. Jak práce, jak rodina, co nového. Mluvili jsme se sklopenýma očima, oba jsme se drželi bezpečných témat. Bylo zvláštní ho poslouchat a u toho si uvědomovat, kolik věcí o něm už vlastně nevím. Po chvíli sám zmínil, že teď řeší stěhování. A pak k tomu bez velké pauzy dodal, že se stěhuje k nové přítelkyni. V tu chvíli se ve mně všechno stáhlo. Společné bydlení bylo u nás opakující se téma, které vždycky skončilo hádkou, a teď mi to řekl skoro mimochodem. Měla jsem sto chutí se vyptávat – jak dlouho spolu jsou, kam se stěhují, jak to proběhlo – ale nakonec jsem jen kývla, něco neutrálního řekla a mechanicky se usmála. Pořád jsem přemýšlela, proč mě vlastně volal, když má nový život, a co je v té jeho tašce.
Taška plná minulosti a jedno definitivní gesto
Nakonec jsem to nevydržela a mezi řečí jsem na tu tašku ukázala. Řekla jsem něco ve smyslu, že to vypadá, jako by si odskočil z nákupu. On se na chvíli zasekl, podíval se na ni, pak na mě a bylo vidět, že hledá slova. Pomalu si ji přitáhl na klín, chvíli ji jen držel a pak řekl, že při úklidu bytu narazil na „naše věci“. Fotky, dopisy, pár věcí z dovolených. A že když se teď stěhuje jinam a k někomu jinému, přijde mu fér to vrátit. Jak to dořekl, cítila jsem, jak mi ztěžklo tělo. Došlo mi, že tohle není kafe, kde by si chtěl ujasnit, jestli mezi námi ještě něco je, ale spíš praktický krok, jak si v tom udělat pořádek.
Podal mi tašku přes stůl a k tomu vytáhl klíč od mého bytu, který měl pořád na svazku. Položil ho vedle hrnku a řekl, že ho už asi nebude potřebovat. Vzala jsem tašku i ten klíč a na chvíli jsem nevěděla, kam s rukama. Najednou přede mnou ležely věci, které pro mě představovaly náš vztah, nacpané v jedné papírové tašce. Abych zakryla, co se ve mně děje, řekla jsem suše, že tohle šlo vyřešit i bez kafe. Že mi to mohl klidně nechat na recepci v práci. On začal něco blekotat o tom, že mě má pořád rád jako člověka, že nechce, abychom se k sobě chovali jako cizí. Já jsem ale v jeho hlase slyšela hlavně úlevu, že tenhle krok má za sebou.
Od studeného kafe k opravdovému konci
Najednou mezi námi bylo těžké ticho. Chvíli jsme jen seděli, pak jsme oba začali naráz dopíjet kafe, i když už bylo studené. V hlavě jsem si vymýšlela výmluvu a po chvíli ze mě vypadlo, že budu muset do práce, protože se tam něco řeší. Nebyla to pravda, měla jsem ten den volno, ale představa, že tam ještě sedím a bavíme se, jako by nic, byla nesnesitelná. On se zvedl, že mě doprovodí na zastávku, ale odmítla jsem, že to mám kousek. Před kavárnou mě krátce objal, já zůstala v jeho náruči spíš strnulá. Když se otočil a šel pryč, dívala jsem se za ním a všimla si, že se ani jednou neohlédl.
Cestou tramvají jsem seděla s taškou na klíně a snažila se na ni nedívat. Jak se tramvaj rozjížděla a brzdila, něco v ní občas zadrnčelo a já po zvuku poznala naše hrnky a magnetky z dovolených. Doma jsem tašku vysypala na postel a jedna věc za druhou mi připomínala konkrétní situace. U každé fotky se mi nevybavila jen hezká chvíle, ale i nějaká hádka nebo moment, kdy jsem se vedle něj cítila sama. Chvíli jsem jen seděla a měla chuť všechno vrátit zpátky do tašky, zavázat ji a někam ji schovat. Nakonec jsem to udělala jinak: část věcí jsem po krátkém váhání vyhodila a pár fotek a dopisů dala do krabice, kterou jsem schovala nahoru na skříň. Ne jako něco, k čemu se budu pořád vracet, ale jako něco, co už patří minulosti. Večer jsem mu napsala krátkou zprávu, že mu přeju hodně štěstí, a tím to pro mě skončilo. V tu chvíli mi došlo, že na další „kafe jako kamarádi“ už bych nešla.
