Článek
Seděla jsem večer v obýváku, notebook na klíně, snažila jsem se dodělat poslední maily. Běžné pondělí, kdy člověk jen čeká, až půjde do sprchy a do postele. Z nudy a ze zvyku jsem pořád dokola kontrolovala mobil, přestože jsem věděla, že mi asi nikdo zásadní psát nebude. A pak naskočila notifikace na zprávu a na displeji jsem uviděla jeho jméno. Na pár vteřin jsem úplně ztuhla, ruce zůstaly nad klávesnicí notebooku a já jen koukala na ten malý proužek náhledu. Bylo to zvláštní – tak známé jméno a přitom cizí, tolik let jsme se neviděli ani si nenapsali. V žaludku se mi smíchala zvědavost s nervozitou a hlavou mi problesklo: „Co po takové době asi chce?“
Jedna nenápadná věta, která všechno otevřela
Po pár minutách jsem po mobilu sáhla znovu a zprávu si přečetla ještě jednou, tentokrát pomaleji, slovo po slovu. Až teď mi do očí vyskočila věta z druhé poloviny: „Snad sis za tu dobu uvědomila, že jsi to tenkrát trochu přeháněla.“ V tu chvíli jsem se úplně zarazila. To slovo „přeháněla“ se mi v hlavě znovu a znovu vracelo. Okamžitě se mi vybavily všechny ty situace, kdy jsem se snažila mluvit o tom, co mi ve vztahu vadí, a skončilo to tím, že jsem moc citlivá, moc náročná nebo právě „přeháním“. Jak často dokázal moje pocity shodit jednou větou, a já pak přemýšlela, jestli fakt není chyba hlavně ve mně.
Najednou jsem si uvědomila, že mě z té jediné věty bolí žaludek. Zvedla jsem se, šla si do kuchyně natočit vodu a mobil vzala s sebou, i když jsem na něj nekoukala. Opřela jsem se o linku a v hlavě se mi začaly vybavovat všechny tehdejší situace. Jak jsem vedle něj začala pochybovat o tom, co cítím. Jak jsem si zvykla omlouvat i úplně základní potřeby, jen abych nebyla „ta hysterická“ nebo „ta dramatická“. A teď, po těch letech, mi první zpráva, kterou mi pošle, znovu připomene, že jsem to tehdy „přeháněla“. Žádné „mrzí mě, jak to mezi námi dopadlo“, žádné „taky jsem udělal chyby“. Jen jemně zabalený vzkaz, že problém byl vlastně pořád spíš na mojí straně. Ten původně lehce nostalgický pocit ve mně během pár minut zmizel a nahradilo ho docela jasné: „Aha, takhle to opravdu bylo.“
Krátká odpověď a tiché vnitřní uzavření
Vrátila jsem se s mobilem na gauč a otevřela okno s odpovědí. Prsty nad klávesnicí ale zůstaly stát. Přemýšlela jsem, co vlastně od té konverzace chci. Jestli čekám nějakou omluvu, vysvětlení, uzavření. Jestli se mu chci vypsat, jak moc mi tehdy ubližovalo, když mě takhle shazoval. Jestli mu chci dokázat, že už nejsem ta, kterou snadno přesvědčí, že si vymýšlí. A pak mi došlo, že to všechno už vlastně dávno mám sama v sobě. To důležité se stalo v momentě, kdy jsem si tu jeho větu přečetla podruhé a uvědomila si, že mě už nedonutí pochybovat o sobě. Nenaštval mě, spíš jsem cítila zvláštní vděčnost za tohle nechtěné připomenutí toho, proč jsem tehdy odešla.
Nakonec jsem mu napsala jen krátkou odpověď. Něco ve smyslu, že se mám dobře, že jsem spokojená tam, kde teď jsem, a že nemám potřebu vracet se k tomu, co bylo mezi námi. Neútočně, ale jasně. Nedala jsem mu žádný prostor navázat na tu poznámku o „přehánění“, žádné otázky, žádné otevírání starých témat. Nechtěla jsem se znovu ocitnout v roli, kde se obhajuju nebo vysvětluju svoje pocity. Po odeslání jsem mobil položila displejem dolů, pustila si nějaký seriál a teprve tehdy jsem si všimla, jak se mi uvolnila ramena a jak se mi líp dýchá.
Nedočkala jsem se žádného velkého závěru z jeho strany, žádné omluvy, která by všechno „spravila“. Ale uvědomila jsem si, že ten krátký chat to uzavřel možná víc, než kdyby mi napsal dlouhou zprávu o tom, jak ho to mrzí. Ne proto, co napsal on, ale proto, co ve mně ta jedna věta vyvolala. Došlo mi, že potvrzení, že jsem tehdy nepřeháněla, už nepotřebuji slyšet od něj. Stačilo mi, že to po letech jasně slyším sama od sebe.
