Článek
Seděla jsem u rodičů v kuchyni, krájela mrkev na bramborový salát a snažila se myslet na cokoliv jiného než na to, že jsou to moje první Vánoce bez něj. Telefon jsem měla položený na lince hned vedle prkénka, protože jsem „jen tak mimochodem“ kontrolovala, kolik je hodin, ale sama sobě jsem nelhala – prostě jsem čekala, jestli se náhodou neozve. Pokaždé, když telefon zabzučel, trhla jsem sebou, i když to byly jen zprávy z rodinné skupiny. V duchu si opakuju, že je lepší, když se neozve, že tím pádem je to opravdu pryč. Stejně jsem ale měla pokaždé nutkání reagovat, když se na displeji něco rozsvítilo. A pak tam najednou vyskočilo jeho jméno a mně málem vypadl z ruky nůž.
Zpráva, která mi převrátila Štědrý den
Ruce mám od majonézy, takže je rychle otřu do utěrky a se staženým žaludkem zprávu otevřu. První věta zní normálně, skoro neutrálně: „Krásné Vánoce, ať máš klid a pohodu.“ Na chvíli si oddechnu, že je to vlastně v pohodě. Jenže pak čtu dál: „Chtěl jsem ti jen napsat, že s Janou čekáme miminko, jsem fakt šťastnej.“ Jana je jeho nová přítelkyně, o které jsem ještě nedávno říkala „ta holka z práce“. V tu chvíli cítím, jak se mi podlomí kolena. Jen odpovím něco nesmyslného mámě, která se mě na něco ptá, a skoro bez přemýšlení uteču z kuchyně do svého starého pokoje. Zavřu za sebou dveře, protože vím, že kdybych zůstala u linky, rozbrečela bych se tam před ní.
Sednu si na postel, telefon držím v ruce a pořád dokola zírám na tu druhou větu. Vracím se k ní, jako bych čekala, že jsem se přehlédla a že tam vlastně nic o miminku není. Hlavou mi běží, jak se mnou dítě nechtěl, jak byl „unavenej“ a „nepřipravený“, jak říkal, že si na to ještě netroufá. Byla jsem to já, kdo tehdy couvl, protože jsem nechtěla dítě s někým, kdo o něj nestojí. A teď, pár měsíců po rozchodu, mi píše, že je „fakt šťastnej“. Několikrát začnu psát odpověď – něco jako „taky hezké svátky“ nebo „to je skvělá zpráva“ – a pokaždé to smažu. Všechno, co mě napadne, zní buď strašně ublíženě, nebo hrozně nuceně. V tom se otevřou dveře a vejde moje sestra Klára. Chvíli na mě jen kouká, vidí, že jsem úplně hotová, a beze slova si sedne vedle mě na postel.
Sestra vidí, že jsem úplně hotová
Chvíli je ticho, v hlavě mám zmatek. Pak jí prostě podám mobil, protože to sama nedokážu říct nahlas. Sleduju, jak čte tu zprávu, a jakmile se zarazí u druhé věty, rozbrečím se jí do ramene. Mezi vzlyky jí vysvětluju, že mě nejvíc bolí právě to, že se mnou tu budoucnost nechtěl, že jsem si s ním už kdysi představovala, jak jednou budeme mít dítě, a on mi tehdy říkal, že na to není připravený. Klára mě nechává mluvit a nekomentuje každou větu, jen občas pohladí po zádech. Pak potichu řekne, že to možná vypovídá víc o něm než o mně, a že je asi dobře, že se to ukázalo. Nechává mě prostě vybrečet, bez rad a řešení. Když nás z kuchyně máma zavolá na večeři, s Klárou se na sebe podíváme a nějak beze slov pochopíme, že rodičům to dneska říkat nechceme. Nepotřebuju, aby se mě u štědrovečerního stolu někdo soucitně vyptával.
V koupelně si opláchnu obličej studenou vodou, snažím se trochu zklidnit dech a aspoň trochu se namalovat. Telefon přepnu do letového režimu a strčím ho hluboko do kabelky, abych po něm nemohla každou chvíli sahat. U štědrovečerního stolu se usmívám možná o něco víc na sílu než jindy. V hlavě mi naskakují obrazy loňských Vánoc, kdy seděl vedle mě u našich, krájel řízek a hádal se s tátou o fotbale. Přistihnu se, jak automaticky koukám na místo, kde dřív sedával, a hned se zase vracím do přítomnosti. Teď tu není, prostě šel jinam. Rodiče si ničeho zvláštního nevšimnou, povídáme si o práci, o sousedech a o tom, co dávají v televizi. Jen Klára mě občas nenápadně pohladí po ruce, když vidí, že se mi pohled na chvíli ztratí.
Konec všech co kdyby a první krok dál
Po večeři a rozbalení dárků navrhnu Kláře krátkou procházku kolem sídliště, že se chci trochu projít. Venku je ticho a zima nás nutí rychleji chodit. Postupně jí začnu víc do detailu vykládat, jak jsem si to s ním kdysi představovala já – že budeme chvíli cestovat, pak si najdeme větší byt, časem dítě. Uvědomuju si, že tahle zpráva je pro mě sice rána, ale zároveň je to úplný konec všech mých „co kdyby“. Žádné „možná bychom se k sobě ještě někdy vrátili“, protože on už je prostě jinde. Cestou se s Klárou shodneme, že mu vlastně nemusím odpovídat vůbec, že mu nic nedlužím. „Když ti chtěl něco sdělit, tak to udělal. Ty nemusíš dělat nic,“ řekne. A mně to poprvé za celý večer připadá trochu osvobozující.
Když se večer zavřu v pokoji, zase zapnu na telefonu signál. Na vteřinu mám chuť mu aspoň napsat „taky hezké svátky“, aby to nebylo „neslušné“. Místo toho otevřu náš společný chat a chvíli jen tak scrolluju nahoru. Dívám se na staré zprávy, na dovolené, na fotky, na naše plány. Najednou cítím, že už to nechci mít pořád po ruce jako něco, k čemu se můžu kdykoliv vracet. Chvíli váhám a pak celé vlákno prostě smažu. Udělá se mi trochu těžko od žaludku, ale zároveň cítím zvláštní klid. Mám pocit, že jsem tím uzavřela něco, co jsem si pořád nechávala otevřené. Než usnu, přemýšlím nad tím, jak chci trávit příští Vánoce. Ne čekáním na zprávy od někoho, kdo už má dávno jiný život, ale třeba s kamarády na horách nebo úplně jinde, v jiném rytmu, bez neustálého vracení se k tomu, co bylo.
