Článek
To ráno bylo na první pohled úplně stejné jako spousta předchozích. Vystoupil jsem z tramvaje, zamířil do malé kavárny u zastávky a v hlavě jsem už projížděl maily, které mě čekaly. Matcha před prací se zpočátku zdála jako milý rituál, časem se z ní stala skoro nutnost, bez které jsem neměl pocit, že vůbec zvládnu dorazit do kanceláře. Poslední týdny jsem spal mizerně, budil se uprostřed noci s pocitem, že se děje něco hrozného, i když se ve skutečnosti nic nedělo. V práci byla napjatá atmosféra, nároky rostly, ale pořád jsem si říkal: ještě to zvládnu, ještě pár týdnů vydržím.
Když si třesoucí ruka řekne dost
V kavárně byla fronta skoro až ke dveřím, všude hlasy, cinkání šálků, lidi do telefonů řešili porady a děti. Postavil jsem se na konec, vytáhl mobil a začal bezmyšlenkovitě scrollovat, ale ve skutečnosti jsem skoro neviděl, co mám před očima. Uvědomil jsem si, že se mi lehce třese ruka, ve které držím telefon. V břiše prázdno – zase jsem nejedl snídani. Poslední dobou jsem jel víceméně jen na kofeinu, rychlých cukrech a pocitu, že „teď není vhodná doba“ se zastavit. Baristku jsem znal od vidění. Drobná holka s culíkem, vždycky „dobré ráno“ a „máte se?“. Nikdy jsme nešli dál než k téhle výměně.
Když na mě přišla řada, odříkal jsem svoji objednávku skoro nazpaměť, ani jsem se na ni pořádně nepodíval. Sáhl jsem do peněženky pro kartu a v tu chvíli mi ruce přestaly pořádně fungovat. Karta mi vyklouzla, spadla na pult, zvedl jsem ji, otočil, a než jsem ji stihl přiložit, zase mi vyjela z prstů. Připadal jsem si hrozně nešikovný, jako bych měl ztuhlé prsty. V tu chvíli jsem zaregistroval, že ten její profesionální úsměv na vteřinu zmizel a ona se na mě podívala jinak – soustředěněji, skoro zkoumavě. Začal jsem vnímat, jak za mnou v řadě někdo přerovnává tašku a netrpělivě odkašlává. V hlavě mi jelo jen: „Dělej, ať to nezdržuješ.“
Jedna věta, která mě zastavila
Podala mi terminál, už jsem se natahoval s kartou, ale ona ho lehce přitáhla zpátky k sobě. Naklonila se ke mně přes pult a tiše, aby to ostatní neslyšeli, řekla: „Jste úplně bledý, nechcete si na chvíli sednout? Já vám tu matchu donesu ke stolu, voda je támhle zadarmo.“ Vůbec jsem to nečekal. Připravil jsem se spíš na další polopovinný úsměv a rychlé „další prosím“, ne na to, že si někdo všimne, jak vypadám. Jak to dořekla, uvědomil jsem si, jak se mi motá hlava, jak mám těžké nohy a suchý jazyk. Došlo mi, že ten třes a slabost nejsou jen „trochu stres“, ale že to je tak vidět, že to pozná někdo, kdo mě vlastně nezná.
Můj první reflex byl to shodit. Něco jsem zamumlal o tom, že jsem jen málo spal, že to nic není. Zkusil jsem se usmát, ale podle pocitu v obličeji ten úsměv musel vypadat dost křečovitě. Ona ale nikam nespěchala, pořád se na mě dívala tím klidným pohledem a jen čekala, co udělám. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi začínají tlačit slzy do očí. Úplně mimo plán, já přece nebrečím u kasy v kavárně. Připadal jsem si trapně, rychle jsem přiložil kartu, kývl jsem, že si teda sednu, a šel si natočit sklenici vody. Vzal jsem ji a skoro utekl k prázdnému stolku u okna. Sedl jsem si, opřel lokty o kolena a najednou jsem měl pocit, že se mi chce zároveň brečet i zhluboka vydechnout. Někdo si toho všiml. Někdo to řekl nahlas, i když jen jednou větou.
Nenápadná matcha, velké životní rozhodnutí
Po pár minutách přišla k mému stolku s matchou a navíc s malým kouskem koláče na talířku. Položila to přede mě a úplně obyčejně řekla, že jim tam zbyl jeden navíc a ať si ho klidně vezmu, jestli chci. Žádné „co se děje?“ ani „jste v pohodě?“. Jen se na mě krátce podívala do očí a zase byla pryč, zpátky za barem. To ticho mi hodně vyhovovalo. Nemusel jsem nic vysvětlovat, obhajovat se, vyprávět, jak moc toho mám. Jen jsem tam seděl, pomalu pil matchu, zakousl se do koláče – první sousto za celý den – a snažil se vnímat, jak se mi tělo trochu uklidňuje. Najednou jsem měl pocit, že nejsem tak přehlížený a že mě někdo opravdu bere vážně.
Když jsem dopil a zvedal se, cítil jsem zvláštní potřebu za ní jít. Nechtěl jsem dělat scénu, jen mi přišlo blbé odejít bez reakce. Přišel jsem k pultu a řekl něco jako: „Díky za ten koláč… a i za to předtím.“ Trochu jsem se u toho styděl, ale zároveň mi to připadalo důležité. Ona jen pokrčila rameny, usmála se tím svým klidným úsměvem a řekla: „Hlavně se opatrujte, jo?“ Pak už obsluhovala dalšího člověka a všechno pokračovalo jako obvykle. Cestou v tramvaji do práce jsem koukal z okna a v hlavě mi pořád dokola znělo to „jste úplně bledý“ a „hlavně se opatrujte“. Uvědomil jsem si, jak absurdní je, že mě k tomu, abych si přiznal, jak moc jsem vyčerpaný, dovedla jedna nenápadná věta od baristky, když jsem „chtěl jen zaplatit matchu“. A poprvé jsem vážně začal přemýšlet, že si vezmu volno, zajdu k doktorovi nebo psychologovi a přestanu si hrát na to, že to prostě nějak vydržím.
