Článek
Když se ohlédnu pár měsíců zpátky, vidím hlavně nekonečnou sérii práce, dětí a domácnosti. Ráno odvoz do školky a školy, pak kancelář, odpoledne úkoly, kroužky, nákupy, večeře, praní. Večer jsem padala na gauč a měla pocit, že už nemám co dávat ani sama sobě. Doma všichni něco potřebovali, jen já jsem měla pocit, jako bych tam nebyla důležitá. V práci jsem si jednou postěžovala kolegyni Janě a ona mi navrhla, ať s ní zkusím fitko hned vedle kanceláře, prý mají i saunu, kde se dá „vypnout hlava“. Znělo to strašně lákavě. Doma jsme si s Petrem sedli k diáři, domluvili se, že dvakrát týdně vyzvedne děti on a večeře bude ty dny jednodušší. Trochu brblal, ale když jsem to podala jako otázku zdraví, nakonec mávl rukou, že to nějak dáme.
Poprvé sama v sauně a nečekané pouto
První týdny jsem chodila s Janou, odcvičily jsme si své a jednou jsme jen nakoukly k sauně. Ona tam byla úplně v pohodě, já spíš v rozpacích. Jedno odpoledne ale Jana musela nečekaně domů za dětmi a já zůstala sama. Stála jsem v šatně a přemýšlela, jestli to ukončit, nebo zkusit saunu sama. Představa, že budu skoro nahá mezi cizími lidmi, mi nebyla příjemná, ale zároveň se mi nechtělo hned vracet do toho večerního shonu. Tak jsem se převlékla do prostěradla a šla. V kabině sedělo pár lidí a jeden chlap, kterého jsem už párkrát zahlédla na strojích. Kývl hlavou, já na něj. Postupně ostatní odcházeli, až jsme zůstali sami dva. Zeptal se mě, jestli tam chodím často, a od toho se nějak přirozeně rozvinula řeč o práci, o cvičení, o tom, jak je těžké najít si čas jen pro sebe.
Další týden jsem si všimla, že si cvičení podvědomě plánuji na stejnou dobu jako minule. Aby „náhodou“ byla šance, že ho potkám. V sauně jsme se dali do řeči znovu, představil se mi jako Martin. Zjistili jsme, že oba máme děti přibližně stejně staré, začali jsme mluvit o známých, co se rozvádějí, o tom, jak člověk v dlouhém vztahu snadno skončí v režimu, kdy vedle sebe jen žije. Najednou jsem se přistihla, že mu říkám věci, které doma Petrovi vůbec neříkám. Třeba jak se cítím unavená z toho, že pořád všechno organizuju, nebo že mám strach, že jednou zůstanu jen „máma“ a „manželka“ a ztratím se úplně. U něj jsem neměla pocit, že to shodí nebo obrátí v legraci. Poslouchal, občas něco doplnil, pochválil mě, že vypadám dobře, i když je vidět, že toho mám hodně. V tu chvíli jsem cítila směs studu, že se mi to líbí, a zároveň příjemného pocitu z toho, že si mě někdo takhle všímá.
Zakázaný polibek a první trhliny doma
Jednoho dne jsme v sauně zůstali déle než obvykle a po posledním vstupu Martin navrhl, jestli si ještě nepůjdeme na chvíli lehnout do odpočívárny. Vypadalo to nevinně, tak jsem šla. V odpočívárně už skoro nikdo nebyl, blížila se zavírací hodina. Lehli jsme si na lehátka vedle sebe, nejdřív jsme zase jen povídali, tentokrát o dětech a o tom, jak je těžké si v partnerském životě udržet něco „jen pro dva“. Pak jsme si sedli blíž, on mi položil ruku na předloktí, tak nějak mimoděk. Věděla jsem, že bych měla ucuknout, ale neudělala jsem to. Chvíli bylo ticho, pak se ke mně naklonil a políbil mě. A já mu to vrátila. Trvalo to možná pár vteřin, ale mně to přišlo strašně dlouhé. Pak mi najednou došlo, co vlastně dělám, zvedla jsem se skoro v panice a řekla, že se musím jít osprchovat. Doufala jsem, že cestou nepotkám nikoho známého. Domů jsem jela se silně bušícím srdcem, v hlavě pořád ten polibek, střídal se ve mně zvláštní pocit euforie a obrovské výčitky. V noci jsem skoro nespala.
Druhý den doma jsem si začala mnohem víc všímat věcí, které mě předtím tolik nedráždily. Petr z gauče zavolal: „Kde je večeře?“ nebo „Podáš mi ovladač?“ – věty, které říká roky, ale najednou mi strašně vadily. Když jsem se večer opatrně pokusila naznačit, že jsem hodně unavená a že by nám třeba prospělo si občas někam vyrazit jen ve dvou, mávl rukou, že teď má moc práce a „vždyť víš, jak to je“. V tu chvíli se mi před očima vybavil klid v odpočívárně, ten pocit, že mě někdo opravdu slyší, a vedle toho náš stereotyp doma. O polibku jsem nikomu neřekla, jen jsem byla celá zmatená. Na jednu stranu mě to táhlo zpátky za Martinem, i když jsem o něm věděla jen pár základních věcí. Na druhou stranu jsem měla strach, že udělám krok, který už nepůjde vzít zpátky, a zničím tím rodinu.
Rozhodnutí mezi aférou a vlastním životem
Do fitka jsem nakonec skoro týden nešla. Vymlouvala jsem se sama sobě na práci a děti, ale ve skutečnosti jsem se bála, že ho tam potkám. Zároveň jsem na to pořád myslela. Nakonec ve mně převládla směs zvědavosti a potřeby být zase na chvíli jen sama za sebe. Když jsem po delší pauze do sauny přišla, Martin tam byl. Podíval se na mě trochu opatrně a omluvil se, že to minule asi přehnal, ale zároveň naznačil, že by se mu líbilo sejít se někdy mimo fitko. Seděli jsme naproti sobě, mezi námi stůl a pití, a mně bylo jasné, že kdybych jen kývla, rychle by to pokračovalo dál. V hlavě mi ale běžely děti, Petr, naše hypotéka, společné roky. Chvíli jsem mlčela, pak jsem mu řekla, že se mi líbí, co mezi námi vzniklo, ale že nechci žít dvojí život. A že mi to celé spíš ukázalo, jak moc mi některé věci doma chybí, než že bych hledala nového chlapa. Řekla jsem to poprvé nahlas před někým jiným a sama sebe tím trochu zaskočila.
V dalších týdnech jsem začala brát fitko a saunu opravdu jako prostor pro sebe, ne jako způsob, jak se scházet s někým jiným. Chodila jsem tam i ve dnech, kdy jsem věděla, že tam Martin pravděpodobně nebude. Doma jsem si s Petrem víc stála za tím, co potřebuju. Nešlo to hladce, pár rozhovorů skončilo tím, že jsme na sebe zvýšili hlas, ale postupně se něco začalo hýbat. Domluvili jsme se na jednom víkendu bez dětí, kdy je pohlídali prarodiče, a já mu aspoň částečně popsala, jak moc jsem se cítila neviditelná a automaticky dostupná. Část domácích prací jsme si přerozdělili, já jsem si víc hlídala „svoje“ večery. Není to bez problémů, Petr se nezměnil nijak radikálně a já taky ne. Ale mám pocit, že jsem si konečně dovolila říct, že jsem v tom vztahu taky já jako člověk, ne jen funkce. Martina občas v sauně zahlédnu. Pozdravíme se, prohodíme pár neutrálních vět a tím to končí. Necítím už tak silné nutkání, spíš zvláštní vděčnost za to, že mi pomohl ujasnit, co mi chybí. To, co jsem díky tomu poznala, není prostředí saun a cizích mužů, ale způsob života, ve kterém si dovoluju myslet i na sebe a připomínat si, kým jsem, i když zrovna nefunguju jen jako manželka a máma.
