Článek
Byla sobota odpoledne, pár dní před Štědrým dnem, a já jsem si usmyslela, že je ideální čas na stromek. Dopoledne jsem běhala po bytě, uklízela, pekla cukroví, vyndávala krabice s ozdobami. Byla jsem unavená, ale v hlavě jsem měla to známé: ať je to hotové, ať je pak klid. Představu Vánoc, kde je čisto, napečeno, všechno sladěné a děti šťastné. Asi i proto, že jako dítě jsem zažívala spíš zmatek a hádky. Teď mám s manželem desetiletou dceru a pětiletého syna a chci, aby to měli „lepší“. Zavolala jsem na ně do pokoje, ať se nachystají, že jdeme konečně zdobit stromek. V duchu jsem si říkala, že mám další věc hotovou.
Když dokonalost bere dětem prostor
Manžel byl v kuchyni a dokončoval omáčku na večeři, syn seděl celou dobu u pohádky, kterou jsem mu sama pustila, abych měla klid na přípravy. Já s dcerou jsme v obýváku rozbalovaly krabice s ozdobami. Stromek jsme přinesli den předtím, teď stál v rohu a já si v hlavě skládala, jak přesně bude vypadat. Které barvy k sobě, kam které světýlko, co půjde nahoru. Dceři jsem začala rozdělovat úkoly: jí jsem dala měkké ozdoby doprostřed, „aby něco nerozbila“, ty křehké skleněné jsem si nechala pro sebe. Myslela jsem si, že jí tím ulehčuju. Ve skutečnosti jsem si jen nechávala kontrolu nad tím, jak to celé dopadne.
Začaly jsme věšet ozdoby a mně už po první minutě začalo vadit, kam sahá. Dala tři koule moc blízko sebe, aspoň podle mě. Bez přemýšlení jsem k ní došla, vzala je a přemístila je dál se slovy, že „to musí být trochu s citem, víš, ať to má nějaký řád“. Viděla jsem koutkem oka, jak ztuhla a stáhla ruce k sobě, ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost. V hlavě jsem měla jen to, že jí přece ukazuju, jak se to dělá „správně“. Ona se pak začala jen pomalu pohybovat kolem stromku a trochu z dálky koukala, jestli si má vůbec vzít další ozdobu. Já jsem to ale pořád brala jako běžné poučování, nic zvláštního.
Jedna věta, která všechno zastavila
Pak vzala do ruky další kouli, natáhla se ke stromku a už jsem zase rovnala rozestupy, a v tom dcera tiše, ale naprosto jasně řekla: „Mami, tak si to udělej sama, když ti to vždycky kazím.“ Zůstala jsem stát s rukou ve vzduchu. Ta věta na mě silně zapůsobila, hlavně to „vždycky“. Nebylo to jen o těch pár ozdobách, co jsem jí teď přestavěla. Došlo mi, že to říká za všechny ty roky, co ji u všeho opravuju, doplňuju, koriguju. Podívala jsem se na ni a viděla, jak na mě napjatě kouká, skoro jako by čekala, jestli na ni vyjedu, nebo protočím oči. V obýváku bylo najednou ticho, jen z kuchyně bylo slyšet míchání v hrnci.
Najednou se mi úplně ztratila chuť cokoliv dál zdobit. Položila jsem ozdobu zpátky do krabice a sedla si na gauč. Cítila jsem stud a lítost zároveň. V jejích slovech jsem slyšela samu sebe jako dítě, když mi máma brala věci z ruky se slovy „dej, já to udělám pořádně“. Zavolala jsem dceru k sobě a řekla jí, že mě mrzí, že se kvůli stromku cítí takhle, a že jsem ji nechtěla stresovat. Rozbrečela se skoro hned a mezi vzlyky přiznala, že se každý rok bojí, abych se nenaštvala, že něco nedá na „správné“ místo nebo že něco rozbije. V tu chvíli mi došlo, jak moc se mi ten tlak na dokonalý výsledek vymkl.
Jak vypadá stromek bez kontroly
Chvíli jsme tam jen seděly. Já ji držela kolem ramen a v hlavě mi běželo, že kvůli pár fotkám hezkého stromku a vlastní představě „jak se to má dělat“ kazím přesně tu atmosféru, kterou se tak snažím vytvořit. Řekla jsem jí, že to letos zkusíme jinak. Že ten stromek bude opravdu náš společný, i kdyby byl ozdobený nerovnoměrně, a že se budu hodně snažit jí do toho nemluvit a ozdoby nechám tak, jak je pověsí. Podívala se na mě trochu s nedůvěrou a pak se opatrně usmála. Zeptala se, jestli může dát nahoru úplně jinou ozdobu, než jakou jsem tam plánovala já. Řekla jsem jí, ať si ji vybere. Podala jsem jí, co chtěla, přitáhla jí stoličku a nechala ji, ať si ji sama pověsí, jak uzná za vhodné. Až pak jsme se spolu zvedly a šly znovu ke stromku.
Zbytek odpoledne vypadal jinak. Zdobily jsme pomaleji, víc jsme si povídaly o škole, kamarádech a o dárcích, než abychom komentovaly, jak která větev vypadá. Když manžel se synem slyšeli, že se od stromku ozývá smích a žádné povely, přišli se podívat. Přizvala jsem je, ať se přidají. Syn pověsil několik ozdob na jedno místo, manžel pověsil papírovou hvězdu úplně stranou. Občas jsem měla nutkání něco posunout, ale jen jsem se nadechla a nechala to být. Stromek nakonec není nijak sladěný, některé větve jsou těžké a jiné skoro prázdné. Ale večer, když jsme zhasli světla a rozsvítili ho, neměla jsem ten obvyklý pocit únavy a napětí, jestli je „všechno jak má být“. Cítila jsem zvláštní uvolnění. Uvědomila jsem si, že díky jedné větě dcery vidím svoje chování o Vánocích mnohem jasněji než po všech článcích o „Vánocích v klidu“, které roky čtu. A říkala jsem si, že možná právě takhle mají vypadat naše normální svátky, i když nejsou podle žádné představy zvenku.
