Článek
Dopoledne na Štědrý den jsem chodila po bytě s utěrkou v ruce a snažila se mít všechno pod kontrolou. Leštila jsem talíře po babičce, prostírala ubrus, v duchu si odškrtávala, co je hotové – salát v lednici, řízky naložené, cukroví na míse, brambory uvařené. Byla jsem unavená, ale těšila jsem se na ten moment, kdy bude všechno hotové, sedneme si a pustíme si pohádky. V kuchyni se mezitím jen tak potloukal manžel. Opíral se o linku, míchal prázdný hrnek od kafe a jen koukal. V tu chvíli jsem ho vnímala spíš jako další věc, kterou musím zvládnout, než jako parťáka. Trochu mě vytáčelo, že místo aby něco vzal do ruky, jen tiše postává.
Manžel z ničeho nic ztuhl u kredence
Poprosila jsem ho, ať donese svíčky a rozloží je na stůl. Nic složitého. On ale zůstal stát u kredence, koukal na jedno místo do zdi a vůbec se neměl k tomu, aby se pohnul. Připadalo mi, jako by mě neslyšel. Otočila jsem se na něj už dost podrážděně a zeptala se, jestli má nějaký problém, nebo proč na všechno kouká tak mimo. V tu chvíli si sedl ke stolu, sklopil oči a řekl, že si se mnou potřebuje promluvit, než přijde máma s tátou. Hned mi došlo, že to nebude nic malého. Hrudník se mi stáhl, ale zároveň jsem měla chuť to celé odložit s tím, že „před svátky nechci žádné scény“. Jenže už se to nedalo vzít zpátky.
Sedla jsem si naproti němu, pořád jsem v ruce držela utěrku a trochu s ní zmateně mačkala talíř. Řekla jsem mu, ať to řekne rychle, že mám milion věcí. Zhluboka se nadechl, jednou, podruhé, pak dlouho nic neříkal. Začala jsem být nervózní. A pak ze sebe dostal, že už od září nemá práci. Chvíli jsem jen seděla a dívala se na něj. Hned se mi vybavily všechny situace posledních měsíců – jak ráno odchází, jak mi píše zprávy z „kanceláře“, fotku oběda z bistra, kam chodí s kolegou. Najednou mi došlo, že celou tu dobu něco předstíral, a já o tom neměla ponětí. Ruce mi samy sjely z talíře do klína a měla jsem pocit, že všechno, co jsem na ten den chystala, najednou ztratilo smysl.
Místo pohádek přišly dluhy a slzy
Začala jsem se ho vyptávat, skoro až útočně. Jak je to možné? Proč mi to neřekl hned? Z čeho jsme platili hypotéku? Jestli máme vůbec na leden. On seděl naproti mně, vypadal menší než obvykle a přiznal, že se styděl. Říkal, že byl přesvědčený, že si během pár týdnů něco najde a nebude to muset vůbec otevírat. Měl nějaké odstupné, pak sáhl do našich úspor a když peníze došly, vzal si rychlou půjčku, aby bylo na hypotéku, účty a na dárky. Prý nechtěl, aby to na mě „spadlo“, když už tak vypadám, že toho mám hodně. Místo pochopení ve mně ale vybuchl vztek. Měla jsem pocit naprosté nejistoty právě ve chvíli, kdy jsem se snažila držet rodinnou tradici a aspoň něco mít stabilní.
Zvedla jsem se od stolu a začala bezmyšlenkovitě skládat už nachystané talíře zpátky na linku. Chtěla jsem mu říct, ať vypadne, že nechci sedět u jednoho stolu s někým, kdo mi tolik měsíců lhal do očí. Nakonec jsem ale jen stála u dřezu, dívala se do vody a brečela. Slyšela jsem, jak tikají hodiny, a v hlavě mi běželo jen: co řeknu rodičům, až zazvoní? On ke mně přišel, opakoval, že je mu to líto, že nechtěl zkazit Vánoce, proto to tajil. A právě tahle věta mě dorazila. Uvědomila jsem si, že mezi námi bylo napětí už delší dobu, jen jsme kolem toho chodili a nikdo z nás to nepojmenoval. Teď to vyplynulo na povrch v nejméně vhodnou chvíli.
Po odchodu rodičů začal skutečný večer
Nakonec jsme se dohodli, že rodičům nic konkrétního říkat nebudeme. Že jen řekneme, že jsme unavení z práce a celkově ve stresu. Já jsem znovu prostřela stůl, ale už jsem neměla sílu aranžovat ubrousky a mašle tak, jak jsem měla v plánu. Bylo to připravené, ale bez toho nadšení, které jsem cítila ráno. Když rodiče přišli, snažila jsem se usmívat, dolévala jsem víno, nabízela cukroví. V hlavě mi ale běžela jen čísla, splátky, termíny, jeho věta „od září nemám práci“. Mezi námi s manželem bylo cítit napětí, i když jsme se tvářili normálně. Večeři jsme zvládli, ale rozloučili jsme se dřív, než jsme plánovali. Vymluvili jsme se na únavu a nikdo moc nezkoumal proč.
Když se za rodiči zavřely dveře, bylo najednou zvláštní ticho. Sedli jsme si zase ke stejnému stolu, který jsem dopoledne tak pečlivě chystala. Tentokrát na něm nebyly svíčky ani cukroví, ale hromada papírů, obálky od půjček, výpisy z účtů. Vzala jsem si blok a začala psát, kolik dlužíme, jaké máme fixní výdaje, kde můžeme ubrat a co bychom případně mohli prodat. Bylo to jediné konkrétní, co jsem v tu chvíli dokázala udělat ve chvíli, kdy se toho ten den tolik změnilo. Na něj jsem byla pořád naštvaná a zklamaná. Zároveň jsem ale cítila, že kdybych v té chvíli utekla, bylo by to možná jednodušší, ale ne nutně lepší. Ten večer mi došlo, že mi víc než na dokonalém Štědrém dni záleží na tom, co jsme ochotní spolu u toho stolu řešit a zvládnout, i když to vůbec není hezké ani sváteční.
