Článek
Úterní odpoledne mám už skoro jako rituál. Dceru vyložím na kroužku kousek od centra, mrknu na hodinky a vydám se do malé kavárny za rohem. Doma teď s prací moc nestíhám, všude hračky, koš s prádlem, připomínky, co bych „měla“. V kavárně mám aspoň na chvíli pocit, že jsem normálně pracující člověk, co má jasný úkol a klid. Objednám si cappuccino, usměju se na obsluhu, oni na mě – už mě znají od vidění. Sednu si ke stolu u okna, otevřu notebook a přepnu hlavu z režimu máma do režimu práce.
Když se z kavárny stane kancelář
Zaberu se do toho rychle. Maily, tabulky, zprávy, zase maily. Čas uteče a já se proberu až ve chvíli, kdy dopíjím poslední doušek, hrnek prázdný a venku už šero. Rozhlídnu se a zjistím, že se tu vystřídalo pár hostů, ale pořád je spíš poloprázdno. Říkám si, že tu snad nikomu neblokuju místo. Přesto mám známé cukání – jestli není blbé sedět tu skoro dvě hodiny „za jedno kafe“. Tak si k tomu ještě objednám koláč, spíš abych uklidnila svoje svědomí než hlad. Dopíšu e‑mail, uklidím si plochu v počítači, mrknu na čas a je jasné, že musím běžet pro dceru.
Zavřu notebook, strčím ho do batohu a jdu k pultu zaplatit. Prohodíme s mladým baristou pár slov o tom, jak je venku zima a že pořádně začne sezona horkých nápojů. Podám mu kartu, terminál pípne, účtenku si automaticky strčím do kapsy. Všechno úplně normální, rutina. Zamířím k věšáku za rohem, kde mám kabát. Jak si ho beru a začínám se oblékat, v hlavě už jedu kontrolu: jestli mám v batohu svačinu pro dceru, jestli jsem na nic nezapomněla, komu mám ještě zavolat. Vůbec mě nenapadne, že bych v tu chvíli pro obsluhu byla ještě nějak zajímavá. V mojí představě jsem prostě zaplatila a „zmizela“.
Věta za mými zády, kterou neuslyšíš
A pak to uslyším. Za zády baristův hlas, jak říká kolegyni: „Tyjo, ta paní s notebookem tu zas seděla věčnost nad jedním kafem, ještě nás za to šéf sprdne. Tohle není coworking, fakt.“ Není to žádné mumlání, řekne to úplně jasně. Ztuhnu s rukama na zipu kabátu a na moment ani nedýchám, aby si nevšimli, že tam pořád jsem. Do tváří se mi nahrne horko a cítím směs studu a naštvání. Najednou mám pocit, jako bych něco provedla, i když jsem jen seděla, pracovala a zaplatila.
V hlavě se mi honí spousta myšlenek. Začnu si rychle přehrávat, kolikrát jsem tu už byla, co jsem si dávala, kolik jsem tu přibližně nechala peněz. Přemýšlím, jestli jsem opravdu takový „parazit“, jak to znělo, nebo jestli má prostě blbý den a ulevuje si. Napadne mě, že jsem si dneska objednala i ten koláč, takže to fakt nebylo „jen jedno kafe“, ale v tu chvíli je mi to skoro jedno. Cítím se, jako bych tady seděla zadarmo. Chvíli zvažuju, že budu dělat, jako bych nic neslyšela, rychle odejdu ke dveřím a budu se tvářit, že se nic nestalo. Konfrontace mi není vlastní, spíš jsem ten typ, co to spolkne a pak o tom ještě tři dny přemýšlí. Zároveň mě ale hodně štve, že o mně takhle mluví někdo, komu tu nechávám svoje peníze i svůj čas.
Poprvé se ozvu. A něco se změní
Nakonec se nadechnu a rozhodnu se, že tentokrát to nenechám být. Otočím se zpátky k baru, cítím, jak se mi lehce třese hlas i ruce, ale jdu k němu. Řeknu mu, že jsem ještě neodešla a že jsem jeho poznámku slyšela. Snažím se mluvit co nejklidněji a bez výčitek, jen dodám, že kdyby jim vadilo, že tam pracuju delší dobu, stačí mi to říct narovinu. On úplně zrudne, začne se omlouvat, že je pod tlakem šéfa, který jim pořád připomíná, ať neblokují stoly „lidem s notebooky“, a že to nemyslel vyloženě na mě, spíš obecně. Přikývnu, nevím přesně, co na to říct, tak ze mě vypadne jen něco jako: „Dobře, jen mi to příště řekněte rovnou.“ Vezmu si čepici, vezmu si šálu a vyjdu ven. Pořád jsem naštvaná a je mi trochu do breku, ale zároveň cítím úlevu, že jsem se ozvala.
Cestou pro dceru o tom přemýšlím pořád dokola. Uvědomím si, jak často si v hlavě domýšlím, co si o mně ostatní myslí, ale reálně to nikdy neslyším. A teď, když jsem to jednou slyšela nahlas, to sice nebylo příjemné, ale aspoň vím, na čem jsem. Dojde mi, že jsem tam vlastně byla tak trochu „načerno“ – nikdy jsem se nezeptala, jak to mají s lidmi, co tam chodí pracovat. Prostě jsem předpokládala, že když si něco objednám a kavárna není plná, je to v pohodě. Rozhodnu se, že si od téhle konkrétní kavárny dám pauzu a příště se na podobné věci prostě zeptám hned na začátku, místo abych žila v nejistotě a snažila se všem zavděčit. A zároveň si v duchu slíbím, že když mě něco zraní, zkusím to už nepolykat a říct to hned. I kdyby šlo „jen“ o kafe a pár vět, které mě dokážou rozhodit víc, než bych čekala.
