Článek
Štědré ráno už několik let trávíme u mých rodičů. Dětem jsme to vysvětlili tak, že „Ježíšek u babičky“ chodí dopoledne, takže je tam oběd, pohádky a první dárky. Letos jsme se zároveň domluvili, že kolem páté máme být u manželových rodičů na večeři a na druhou nadílku. Už při domlouvání jsem měla v hlavě, že to bude hodně natěsno, ale nedokázala jsem říct, že to prostě nedáme. Švagrová mi zhruba týden předem psala, ať hlavně přijedeme včas na pátou, že kvůli nám posouvá večeři o půl hodiny, aby to děti zvládly. Brala jsem to jako varování předem, ale snažila jsem se to brát sportovně a říkala si, že se nějak přizpůsobíme. U nás doma měl mít Ježíšek premiéru až na první svátek, abychom dětem nerozdělili celý den jen kvůli dárkům.
Zpoždění, telefonát a první studená sprcha
Samozřejmě se to u našich protáhlo. Děti se nechtěly od babičky hnout, pořád „ještě jeden dárek“ a „ještě jednu pohádku“. Táta naléval „poslední kafe na cestu“ a já jsem neuměla rozhovor utnout. Všichni byli naladění, nikomu se nechtělo řešit odjezdy a časy. Když jsme se konečně nasoukali do auta, vytáhla jsem mobil a viděla, že už teď máme zpoždění minimálně dvacet minut proti tomu, jak jsme slíbili příjezd na pátou. Navigace navíc ukazovala kolonu před městem. V autě nastalo nervózní ticho, manžel si odfrkl, že to zase bude „všechno špatně“, a já cítila, jak se mi začíná stahovat žaludek. V tu chvíli mi přišlo fér dát švagrové vědět, že dorazíme později, aby s tím mohla počítat.
Nejdřív jsem jí chtěla napsat zprávu, ale pak jsem si řekla, že zavolat je osobnější a z hlasu poznám, jak to bere. Zvedla to po pár tónech a už v tom prvním „no?“ bylo slyšet podráždění. Začala jsem se omlouvat, vysvětlovat, že jsme se zdrželi u mých rodičů a že místo v pět to vidíme tak na půl šesté. Skoro jsem nedořekla větu a už na mě spustila, že je to neuctivé, že všechno nachystala, prostřela, děti sedí u stolu a čekají a že se na nás prostě nedá moc spoléhat. Zkusila jsem ještě jednou klidně říct, že nás to mrzí a že jedeme, jak to jde, ale utnula mě se slovy, že „vážně nejsme střed vesmíru“, a zavěsila. Chvíli jsem jen koukala na zhasnutý displej a cítila, jak se ve mně mísí stud a vztek.
Ultimátum, kolona a nečekané rozhodnutí
Seděla jsem v autě s mobilem v ruce a snažila se pobrat, co se vlastně stalo, když jsem se snažila situaci vysvětlit a omluvit se. Manžel se na mě podíval a zeptal se, co říkala. Když jsem mu to převyprávěla, viděla jsem, jak mu ztuhly rysy. Tohle nebyla první podobná reakce, kterou od sestry zažil, a tentokrát jen tiše řekl, že takové chování od vlastní sestry už fakt nechce dál snášet. Za chvíli mu přišla od švagrové ještě zpráva ve stylu: „Jestli tady nejste do 17:30, rozbalujeme bez vás.“ To ho úplně dorazilo. Dal mobil zpátky do držáku, nic nekomentoval, ale bylo vidět, že se definitivně rozhodl.
Stáli jsme v koloně před vjezdem do města, začínalo být šero a děti vzadu se začaly vrtět a remcat, že to trvá dlouho a že je nudí sedět v autě. Snažila jsem se náladu trochu odlehčit, říkala jsem manželovi, že to nějak přetrpíme, že to děláme hlavně kvůli jeho rodičům, kteří nic z toho nezařídili. On ale najednou u nejbližšího sjezdu mlčky sjel z trasy a zamířil úplně jinam, než nám doporučovala navigace. Po chvilce ticha jen řekl, že jede domů, že na takovou atmosféru na Štědrý den nemá sílu. Chvíli jsem protestovala, že to bude ještě horší, až se to dozví tchyně, že to bude bráno jako uraženost. Zároveň jsem ale v sobě cítila zvláštní úlevu, že nepojedeme na večer, u kterého jsem už teď tušila, že bude plný napětí a kousavých poznámek.
Neplánovaný Štědrý večer a tiché ponaučení
Domů jsme přijeli něco po páté. Byt byl tmavý, neuklizený, nikde žádná výzdoba na slavnostní večeři, protože jsme s tím, že budeme večer doma, vůbec nepočítali. Rychle jsme rozsvítili, zapálili pár svíček, vytáhla jsem z lednice maso, které jsem plánovala na první svátek, a dala řízky do trouby. Mezitím jsme se s manželem na sebe jen tak podívali a beze slov se shodli, že dětem dáme dárky už teď, i když měly být „od Ježíška u nás“ až za dva dny. Dětem bylo úplně jedno, jaký byl původní plán. Skákaly po bytě, smály se, rozbalovaly balíčky a po chvíli se mě náš starší jen zeptal, jestli je letos Ježíšek „rychlejší“. Měla jsem v sobě směs smutku z toho, jak se celý ten den změnil, a zároveň velký klid z toho, že doma nehrozí žádné napjaté ticho ani výčitky.
Další den mi volala tchyně. Bylo slyšet, že volá opatrně, a hned na úvod zmínila, že od švagrové slyšela, že jsme se „urazili“ a nepřijeli. Volala nejdřív mně, protože se mnou o takových věcech mluví snáz než se synem. Vyslechla jsem ji a pak se snažila v klidu vysvětlit, že jsme se neurazili kvůli zpoždění, ale že nás prostě zaskočila reakce, když jsem volala s omluvou. Nepopisovala jsem detaily, nechtěla jsem to hrotit, spíš jsem jen řekla, že příště budeme muset plánovat jednodušeji a že dva Štědré večery v jednom odpoledni jsou na nás i na děti moc. Tchyně to vzala, trochu smutně, ale bez hádky. Já jsem si v hlavě uzavřela, že je pro mě lepší rovnou říct: „Ne, to nestihneme,“ než se snažit vyhovět všem, tlačit na sebe i na děti a pak uprostřed Štědrého dne měnit plán a vracet se domů.
