Článek
Na tenhle prodloužený víkend na horách jsme se s manželem těšili oba, ale každý jinak. On počítal kilometry na sjezdovkách, já hodiny strávené v tichu bez dětí. Babičky nám je vzaly k sobě a my si říkali, že si „zresetujeme“ hlavu po náročných měsících. První den proběhl přesně podle jeho představ, celé odpoledne na svahu. Večer po večeři byl ale úplně vyřízený a navrhl, že zůstane na pokoji u televize. „Běž klidně do wellness, já se ani nehnu,“ zasmál se. Domluvili jsme se, že se za hodinu vrátím. Mně bylo líto jen tak sedět na pokoji, tak jsem si vzala župan a šla sama do vířivky, s pocitem, že si konečně trochu vyčistím hlavu.
Ticho ve vířivce a nečekaný posluchač
V šatně wellness bylo ticho a skoro prázdno, jen pár lidí v rohu. Vyhovovalo mi to. Neměla jsem náladu s někým se bavit nebo se pozorovat v zrcadle, jestli mi někde něco nečouhá z plavek. Sklouzla jsem do teplé vody, zavřela oči a hned se mi v hlavě rozjel klasický seznam: práce, úkoly s dětmi, nákupy, kroužky, kdo kdy kam musí. A mezi tím i náš vztah, který se nějak tiše přesunul do kategorie „provoz“. Uvědomila jsem si, že jsme s manželem poslední měsíce hlavně řešili logistiku a rozpočty. Pusa na přivítanou, rychlé obejmutí, ale jinak jsme spíš fungovali jako tým manažerů domácnosti. V té teplé vodě, kde po mně nikdo nic nechtěl, jsem si dovolila jen být a na chvíli na všechno rezignovat.
Po chvíli se vířivka zhoupla a někdo si přisedl. Otevřela jsem oči a vedle mě seděl chlap zhruba v mém věku. Pozdravil, já na něj kývla a zase zavřela oči s tím, že si ho nebudu všímat. Za minutu poznamenal něco v tom smyslu, že „to vypadá, že jsme objevili tajný čas, kdy sem nikdo nechodí“. Zasmála jsem se, prolomilo to bariéru a dali jsme se do řeči. Nejprve klasika – odkud jsme, jak se nám líbí hory, jestli jsme byli lyžovat. Pak práce, děti, únava. Překvapilo mě, jak snadno se s ním mluví. Nepřerušoval mě, ptal se dál, reagoval. Lichotilo mi, že někoho zajímám jako člověk, ne jako ten, kdo má zařídit další dětskou svačinu nebo praní.
Když obyčejné povídání začne jiskřit
Postupně se to přirozeně stočilo ke vztahům. Zmínil, že je tu s partou kamarádů, ale bez partnerky, a že si „od všeho chce odpočinout“. V tom tónu jsem cítila, že na tom jeho vztahu taky něco skřípe. Nebylo to vyloženě flirtování, spíš takové sdílení, ale zároveň se pod tím začalo objevovat napětí. Uklidňovala jsem se tím, že je to neškodné povídání s cizím člověkem, kterého už nikdy neuvidím. Když najednou prohodil, že mi to v těch plavkách vážně sluší, zrudla jsem. Místo abych to přešla, jsem se ale nepatrně narovnala a cítila jsem, jak ve mně něco ožívá. Ten pocit, že jsem pro někoho přitažlivá, jsem už dlouho nezažila.
Ani jsem si nevšimla, kdy jsme se k sobě posunuli blíž. Voda ve vířivce kolem nás šuměla a to, že na nás nebylo moc vidět, mi dodávalo zvláštní pocit bezpečí. V jednu chvíli mi položil ruku na rameno, jako by jen chtěl zdůraznit něco, co říkal. Ztuhla jsem, ale ruku jsem neodstrčila. Čekala jsem, co udělá, a zároveň jsem pozorovala sama sebe. Po pár vteřinách jsem se uvolnila. Ten dotek mi byl příjemný. V hlavě jsem měla slabý hlas, který říkal „to už není v pořádku“, ale zároveň tam byl i druhý, silnější – ta část mně, která toužila po pozornosti.
Polibek, lež a nepříjemné ticho mezi námi
Když se ke mně naklonil blíž, nepřemýšlela jsem dlouho. Polibek jsem mu opětovala skoro automaticky. V tu chvíli jsem přestala přemýšlet, vnímala jsem jen ten okamžik a vlastní tělo. Po pár vteřinách se ale zase ozval strach. Jeho ruka mi sklouzla níž po boku a já ho zastavila. „Ne,“ vyšlo ze mě tiše, ani jsem to nemusela vysvětlovat. Měla jsem strach, že nás někdo uvidí, ale ještě víc ze sebe samotné, kam až bych byla schopná zajít. Vzal to celkem v klidu, jen poznamenal něco v tom smyslu, že se klidně můžeme vidět zítra na svahu. Neurčitě jsem přikývla, ale v tu chvíli už se mi začínalo dělat těsno. Vzrušení se míchalo s panikou, že jsem překročila něco, co už nejde jen tak vzít zpátky.
V šatně jsem si otírala vlasy ručníkem a měla pocit, že vypadám jinak, i když jsem na sobě měla stejné věci jako před hodinou. V hlavě mi běželo, co řeknu manželovi, proč jsem byla tak dlouho pryč. Nakonec jsem si vymyslela historku o saunovém ceremoniálu a plném wellness. Když jsem přišla na pokoj, seděl na posteli, koukal na sport a jen se usmál: „Tak jak bylo?“ Odpověděla jsem mu naučenou větou a on se spokojil s tím, že jsem si odpočinula. Jeho důvěra a to, jak nic neřešil, mě zasáhly víc než jakýkoli výslech. Lehli jsme si vedle sebe, on skoro hned usnul. Já koukala do tmy a říkala si, jestli tenhle můj úlet není spíš varování, že náš vztah potřebuje něco jiného než další víkend v hezkém hotelu. A že jestli s tím něco neuděláme, nemusí příště zůstat jen u jednoho polibku ve vířivce.
