Článek
Seděla jsem v sobotu dopoledne v tramvaji a v klíně jsem svírala kabelku s novým blokem a pečlivě napsaným seznamem otázek. Začínal advent a já jsem byla rozhodnutá, že letos už nebudeme jíst kupovanou rybí polévku jako minule. Babička byla loni po operaci, já jsem na vaření neměla odvahu a nakonec jsme domů nesli polévku z obchodu v plastových kelímcích. Od té doby jsem měla v hlavě, že to takhle nechci ještě jednou zažít. Vymyslela jsem si plán: dnes všechno přesně zapíšu, krok po kroku, a příští rok už polévku uvařím sama. V tramvaji jsem si ten plán v duchu pořád opakovala a cítila jsem se díky němu trochu dospělejší.
Babička boří můj plán na přesný recept
Hned jak jsem vešla k babičce do bytu, vysypala jsem na ni, že dneska chci přesný recept. „Kolik vody, kolik zeleniny, kolik soli, všechno,“ vyjmenovávala jsem a mávala přitom blokem. Babička se na mě podívala, uchechtla se a místo odpovědi řekla: „Nejdřív do krámu, jinak žádná polívka nebude.“ Vzala plátěnou tašku, začala hledat peněženku a mezitím mě peskovala, ať si obleču pořádnou bundu, protože „v tomhle ven nejdu“. Moje představa, že si v klidu sedneme ke stolu a ona mi nad hrnkem začne diktovat recept, se během pár minut ukázala jako nereálná. Zjistila jsem, že nejdřív budu muset s ní oběhat všechny přípravy, ne jen sedět a psát.
V obchodě jsem hodně rychle pochopila, že ani tam se můj plán na přesná čísla moc nechytá. Čekala jsem, že babička řekne něco jako „tři kapří hlavy“ a „půl kila kostí“, ale ona se jen postavila k pultu a začala se bavit s prodavačkou. Vzala pár kousků kapra, kousek štiky a pak ještě sáhla do bedýnky s levnějšími kostmi a hlavami. „Z toho je nejlepší vývar,“ poznamenala, aniž by se podívala na váhu. Bylo vidět, že se tam znají, věděla přesně, co si říct, a já jsem stála vedle s blokem v ruce a vůbec nestíhala zachytit, kolik čeho vlastně bere. Když jsem se zeptala, kolik toho tedy je, mávla rukou: „Uvidíme podle hrnce.“ V tu chvíli jsem začala být nervózní, protože moje představa, že budu mít doma recept typu „300 gramů toho a 200 gramů tamtoho“ se rychle rozpadala.
V kuchyni zjišťuju, že čísla nestačí
Zpátky u babičky v kuchyni jsem si sedla ke stolu, otevřela blok a snažila se nasadit soustředěný výraz. Babička ale mezitím už čistila mrkev, petržel, kedlubnu, zapnula vodu, hodila do hrnce rybí kosti a ani na vteřinu se nezastavila. Nic nevážila, nic neměřila. Když jsem se zeptala, kolik tam dala vody, odpověděla: „No, aby to zakrylo.“ Na otázku, kolik zeleniny, přišlo „tak akorát, aby to nebylo chudý“. U soli padlo klasické „trochu“ a u času vaření „dokud to nebude vonět“. Pořád jsem se snažila zapisovat aspoň něco, vymýšlela jsem si vlastní odhady typu „asi dvě hrsti“ a „možná litr a půl vody“, ale začínala jsem z toho být unavená. Přistihla jsem se, že víc řeším, co mám napsat, než co se skutečně děje kolem hrnce.
Když jsem ji asi potřetí prosila, ať mi řekne nějaké konkrétní množství, položila nůž, otočila se ke mně a zeptala se: „Proč na tom tak trváš?“ V tu chvíli jsem jí řekla všechno najednou. Že se bojím, že až tu jednou nebude, tak tu polévku nikdo neudělá tak jako ona. Že když to nebudu mít napsané, určitě to zkazím. Že nechci, aby spolu s ní zmizela i ta vůně z kuchyně, na kterou jsem zvyklá od dětství. Babička chvíli mlčela, pak si ke mně sedla. Řekla mi, že právě proto to dnes bere jinak. Nechce mi nadiktovat recept, který se dá ztratit nebo zapomenout v šuplíku, ale chce, abych si to vaření opravdu zažila. Dodala, že sama tu polévku nikdy neuvařila dvakrát úplně stejně, protože doma měla pokaždé něco jiného a v krámě zrovna zbylo něco jiného.
U plotny dostávám recept, který nejde ztratit
Dohodly jsme se, že blok na chvíli odložím. Babička mi podala vařečku a řekla, ať míchám. Nechala mě přisypávat sůl a koření „dokud mi to nebude chutnat“, ne podle odměrky. Ukazovala mi, jak má vývar vypadat, jakou má mít barvu, kdy už je potřeba stáhnout plamen. Občas mě zastavila, ať si k hrnci přivoním, a jindy mi nalila trochu vývaru do malé misky, abych ho ochutnala samotný, bez zeleniny a bez koření navíc. U toho začala vyprávět, jak ji to učil praděda, když byl mladý a dělal v rybárně. Domů prý nosili hlavně odřezky a kosti, a tak z nich jeho máma dělala polévku skoro pořád. Najednou mi došlo, že ten „recept“, který jsem chtěla mít v sešitě, je vlastně sled malých rozhodnutí, která dělám u plotny, a ne jen seznam kroků.
Na konci dne jsme seděly u stolu s talíři horké polévky. Chutnala trochu jinak, než ji znám z dětství. Byla možná o něco výraznější, zeleniny v ní bylo víc, masa v ní bylo méně, ale nějak mi to dávalo smysl. Babička se na mě podívala a řekla: „Tahleta je víc tvoje, já ti jen říkala, kdy co zkusit.“ Blok jsem si nakonec vzala zpátky a pár věcí jsem si přece jen zapsala. Ne jako přesná čísla, ale jako poznámky typu „nešetřit kořenovou zeleninou“, „ochutnat, když to začne víc vonět“ nebo „počítat s tím, co je v obchodě“. Domů jsem jela s tím, že sice nemám dokonalý recept, jaký jsem si vysnila v tramvaji, ale poprvé mám pocit, že tu polévku dokážu uvařit sama. Možná nebude pokaždé stejná, ale pořád v ní trochu poznám babiččin způsob vaření. A to mi najednou připadá důležitější než jakékoli přesné množství na papíře.
