Článek
Už několik týdnů jsem poslouchala, že „už jediná ve třídě“ nemá pořádný telefon a že se jí kvůli tomu posmívají. Nejdřív jsem to přecházela, ale časem jsem začala cítit tlak i já. V práci kolegyně řešily, jaké mobily mají jejich děti, a já jsem se při tom cítila provinile, jako bych dceři schválně něco odpírala. Peněz není nazbyt, ale po výplatě jsem si sedla k účtu, trochu počítala a řekla si, že to zvládnu. Když jsem pak nesla domů tašku s novým telefonem, byla jsem napůl nadšená, že jí udělám radost, a napůl nervózní, jestli jsem to vůbec měla dělat.
Vysněný dárek se mění v konflikt
Doma jsem si ji zavolala do obýváku a vytáhla krabičku. V očích se jí na chvilku objevilo opravdové překvapení a radost, zaznělo jedno hlasité „wow“. Čekala jsem, že mě obejme, nebo aspoň něco v tom smyslu. Místo toho se hned podívala na krabičku a zeptala se: „A nemohla jsi vzít jinou barvu?“ a za chvíli dodala: „Tohle má jen tak málo paměti?“ V tu chvíli mě to opravdu zamrzelo. Snažila jsem se to přičíst pubertě a zkusila jsem nějaký vtip, že by mohla nejdřív říct děkuju. Dohodly jsme se, že jí telefon nastavím, aby o nic nepřišla, a přesunuly jsme se ke stolu.
Když jsme začaly řešit účty a aplikace, navrhla jsem, že telefon zaregistrujeme přes můj e-mail, ať mám přehled o případných nákupech a instalovaných aplikacích. V té chvíli úplně ztuhla. Okamžitě na mě vyjela, že „to je její telefon“ a že nechce, abych jí lezla do soukromí. Zvlášť se chytla slova soukromí, jako by jí bylo dvacet, ne třináct. Snažila jsem se jí klidně vysvětlit, že mi jde o bezpečnost a o peníze, že nechci, aby jí někdo něco vnutil nebo stáhl, ale ona to brala jen jako další způsob kontroly. Začala zvyšovat hlas, že jí nevěřím. Cítila jsem, jak mě ta původní radost přechází a střídá ji vztek.
Hádka graduje a přidává se žárlivost
Když jsem trvala na tom, že aspoň heslo k účtu musím znát, bouchla do stolu, sebrala telefon a odešla do pokoje, aniž by mi poděkovala. V tu chvíli mi došla trpělivost. Šla jsem za ní, protože mi přišlo nepřijatelné, aby se takhle chovala, když jsem se kvůli tomu dárku musela uskromnit. V pokoji jsme se do sebe pustily naplno. Ona vytahovala, že „všichni mají volnost“ a že rodiče ostatních do mobilů nekoukají. Já zase opakovala, kolik to stálo, že to není samozřejmost a že by si toho mohla aspoň trochu vážit. V jednu chvíli jsem jí telefon v afektu vzala z ruky a řekla, že jestli nebudou jasná pravidla, nebude ani mobil. Sama jsem na sobě cítila, jak jsem přetažená a jak se to celé vymyká kontrole.
Do toho všeho přišel mladší syn, rozhlédl se, co se děje, a začal fňukat, proč on takový telefon nemá, když je „jen o dva roky mladší“. V tu chvíli jsem měla pocit, že to celé nezvládám. Jeden dárek a najednou řeším nejen soukromí a pravidla, ale i žárlivost mezi sourozenci. Partner se do té doby držel stranou, ale pak si mě zastavil v kuchyni. Řekl docela klidně, že chápe, že jsem to myslela dobře, ale že by bylo lepší nejdřív si s dcerou ujasnit pravidla a očekávání a až potom něco kupovat. Dotklo se mě to, ale zároveň jsem cítila, že má pravdu. Uvědomila jsem si, že jsem si v hlavě představovala scénu vděčného objetí, místo abych si s ní předem normálně promluvila.
Když omluva nestačí a je čas na pravidla
Večer jsem seděla v obýváku, telefon ležel na stole a já přemýšlela, jestli ho nemám zase zabalit a druhý den vrátit. Byla jsem na dceru hodně naštvaná, ale zároveň i sama na sebe. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem podlehla tlaku, že „všichni ostatní už to mají“, a svému vlastnímu pocitu viny, že jí něco nedopřávám. Po chvíli vzteku zůstala hlavně únava. Nakonec jsem vstala, zašla za ní do pokoje a řekla jí, že bych chtěla, abychom si v klidu sedly a řekly si, co od toho telefonu obě čekáme. Řekla jsem jí, že mi nejde o to mít nad ní absolutní kontrolu, ale že s větší svobodou přichází i větší zodpovědnost a že v tom potřebuji mít alespoň nějakou jistotu.
Sedly jsme si, každá na jednu stranu postele, a postupně jsme dospěly k nějaké dohodě. Domluvily jsme se na několika jasných pravidlech: kdy může telefon používat, že bez domluvy nebude nic kupovat a že pokud se objeví problém, budu mít možnost se do účtu podívat. Ustoupila jsem z toho, že musím znát heslo, ale chtěla jsem mít aspoň jistotu, že v případě problému nebudu úplně mimo. Ona nakonec souhlasila, i když bylo vidět, že ji to štve. Omluvila se, že na mě tak vyjela, a trochu nesměle poděkovala za dárek. Já jsem ale v sobě pořád cítila hořkost z toho zpackaného okamžiku, kdy jsem jí telefon poprvé podávala. Došlo mi, že jsem to celé uspěchala a že příště musím začít jinak – nejdřív rozhovorem a až potom samotným dárkem.
