Článek
Jela jsem z práce domů svou obvyklou trasou, taková ta rušná ulice, kde je přechod, u kterého skoro vždycky někdo stojí. Byla jsem už unavená, ale nespěchala jsem, jen jsem se těšila, že budu už doma. Blížila jsem se k tomu přechodu a koutkem oka jsem zahlédla chlapa, jak stojí u kraje a tak nějak váhavě vykročil. V tu chvíli jsem na nic moc nemyslela, prostě jsem instinktivně šlápla na brzdu, aby měl čas přejít. V zrcátku jsem v té samé vteřině viděla, jak je za mnou auto nalepené skoro u nárazníku, a došlo mi, že to asi bude pro něj dost narychlo.
Auto za mnou to naštěstí taky stihlo ubrzdit. Než jsem si ale stihla oddechnout, ozvalo se dlouhé, naštvané zatroubení. Lekla jsem se tak, že jsem v sedačce skoro nadskočila. Do zrcátka jsem viděla chlapa za volantem, jak mává rukama a evidentně něco křičí přes sklo, i když jsem ho neslyšela. Chodec mezitím úplně normálně přecházel, ani se na nás moc nedíval. Snažila jsem se tvářit, že to neřeším, koukala jsem před sebe a čekala, až přejde. Jenže jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce a začaly se mi potit dlaně na volantu. Najednou jsem si byla až moc vědomá toho, jak tam sedím sama v autě.
Když z krátkého zatroubení vznikne setkání u okýnka
Jakmile chodec přešel přes přechod, čekala jsem, že ten chlap za mnou ještě jednou naštvaně zatroubí a prostě se to celé rozjede. Místo toho jsem v zrcátku viděla, že jeho auto zůstává stát. Pak se otevřely dveře a on vystoupil. V tu vteřinu mi docvaklo, že jde ke mně. Automaticky jsem zmáčkla centrální zamykání a stáhla rádio, abych aspoň slyšela, co bude říkat. V hlavě mi blesklo, jestli nemám rovnou volat policii, ale připadalo mi to v té chvíli strašně přehnané. Tak jsem jen zůstala sedět, ruce pevně na volantu, a sledovala ho, jak jde směrem k mému okýnku.
Zaklepal na sklo tak prudce, že jsem se znovu lekla. Už přes zavřené okno na mě začal něco hulákat, viděla jsem, jak mu cukají koutky pusy a jak je úplně rudý. Stáhla jsem okýnko jen na malou škvíru, tak na dva prsty, abych ho trochu slyšela, ale pořád jsem tam měla tu bariéru. Hned na mě vyjel, že jsem „magor“, že prý brzdím „z ničeho nic“ a že do mě málem narazil. Snažila jsem se mluvit co nejklidněji, i když se mi třásl hlas, a řekla jsem mu, že tam byl chodec na přechodu a že jsem mu prostě dala přednost, jak mám. Připadala jsem si, jako bych se omlouvala za něco samozřejmého.
Okamžik, kdy někdo cizí potvrdí, že nejste blázen
On začal tvrdit, že tam „nikdo nebyl“, že si to vymýšlím, a rukama rozhazoval tak, že jsem měla chuť okýnko zase vytáhnout nahoru. V tu chvíli se ten chodec, který už byl na druhé straně, otočil, zastavil se na chodníku a chvíli na nás koukal. Pak na něj přes silnici zavolal, že jsem ho pustila a že jsem neudělala nic špatně. V tu chvíli se za námi roztroubila další auta, protože jsme blokovali celou křižovatku. Na tom chlapovi najednou bylo vidět, jak mu trochu spadl hřebínek, přestal tak šermovat rukama, něco si zabručel směrem do okýnka, ale už daleko míň nahlas, otočil se a šel zpátky k autu. Jen jsem sledovala, jak zavírá dveře.
Když jsem to viděla, obrovská úleva. Zároveň se mi ale pořád tak třásly ruce, že jsem měla problém vůbec zařadit. Pomalu jsem se rozjela a další křižovatku jela skoro až přehnaně opatrně, všechno jsem si dvakrát kontrolovala. Domů jsem dojela trochu v šoku, sedla si v kuchyni a první, co jsem udělala, bylo, že jsem to začala vyprávět partnerovi. Potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat. On mě vyslechl a řekl mi, že jsem udělala přesně to, co jsem měla, a že ten chlap byl jenom agresivní exot. Trochu mě to uklidnilo, ale ten pocit, jaké to je, když vám někdo cizí řve do okýnka, ve mně ještě zůstal.
Stejná ulice, jiný den – a rozhodnutí, z čeho neustoupit
O pár dní později jsem jela tou samou ulicí znovu. Už z dálky jsem viděla ten přechod a v zrcátku auto za sebou. A samozřejmě, z boku se zase někdo objevil u zebry. V tu vteřinu se mi tělo automaticky napnulo, vybavil se mi ten chlap, jak stojí u mého auta a huláká. Stejně jsem zase brzdila a nechala chodce přejít, i když jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Tentokrát za mnou nikdo nevystupoval, jen lehce zatroubil a jelo se dál. Uvědomila jsem si, že i kdyby se někdo zase rozčílil, radši si to vyslechnu, než abych kvůli cizímu vzteku někoho na přechodu ohrozila. Ten strach tam pořád trochu je, ale zároveň i jistota, že v téhle věci couvnout nechci.
