Článek
Byl obyčejný všední večer. V kuchyni jsem uklízela po večeři, nádobí naskládané v myčce, na lince zbytky po dětech. Z obýváku se ozýval známý zvuk videí z mobilu, na který už skoro ani nereaguju, protože to je u nás takový stálý podkres. Najednou dcera přišla za mnou, tvář úplně rozzářenou, a oznámila mi, že mi musí něco ukázat. Řekla, že má nový profil na TikToku a že už tam má docela dost sledujících. V tu chvíli jsem byla napůl zvědavá a napůl nervózní. Tenhle svět znám jen z doslechu a občas z nějakých videí, na která někde narazím. Zároveň jsem ale nechtěla vypadat jako ta věčně prudérní máma, co všechno jen kritizuje.
První video, které mě uklidnilo
Šly jsme spolu do obýváku a sedly si vedle sebe na gauč. Dcera mi podala mobil a spustila první video. Tancovala v pokojíčku na chytlavou písničku, měla tam barevné filtry, dělala legrační grimasy, u něčeho se sama sobě smála. Vypadala uvolněně a spokojeně, bylo vidět, že ji to baví. Přišlo mi to vlastně docela roztomilé. Snažila jsem se reagovat co nejvíc povzbudivě, pochválila jsem ji, že to má hezky sestříhané a že ten tanec má dobře vymyšlený. Viděla jsem, jak mě u toho bedlivě pozoruje, jako by si ode mě potřebovala potvrdit, že to, co dělá, je v pořádku. A mně v tu chvíli proběhlo hlavou, že je vlastně fajn, že za mnou s tím sama přišla.
Pak přejela na další video. Tam už měla kratší top, byl jí víc vidět výstřih a celý ten taneček mi najednou připadal úplně jiný. Pohyby byly o dost vyzývavější, hudba měla dvojsmyslný text, který bych jí sama asi nepustila. Různě se nakrucovala, nakláněla se k telefonu, kousla si do rtu a koukala do kamery takovým pohledem, který znám spíš z klipů dospělých zpěvaček. V tu chvíli se mi fakt stáhl žaludek. Hlavou mi blesklo, kolik jí vlastně je, že je ještě dítě, a zároveň kdo všechno se na to může dívat. Sjela jsem očima pod video a všimla si komentářů od nějakých kluků, kteří podle fotek v profilu vypadali starší než ona. To už na mě bylo moc.
Když instinkt řekne dost
Instinktivně jsem odvrátila oči od displeje a skoro automaticky ze mě vypadlo, že už se na to dál dívat nechci. Dcera okamžitě ztuhla, vytrhla mi mobil z ruky a zeptala se, co je jako za problém. Zkusila jsem nějak klidně říct, že se mi to prostě nelíbí, že je na tom videu moc „dospělá“. V tu vteřinu vybuchla. Začala, že všichni to tak mají, že jsem přehnaná, že jí nikdy nic nedovolím. V obýváku se během pár vteřin udělalo dusno. Já jsem měla pocit, že jsem vlastně jen řekla, jak to vnímám, ale k ní se to dostalo úplně jinak – jako odsouzení a výsměch.
Snažila jsem se zhluboka nadechnout a zklidnit hlas. Vysvětlovala jsem jí, že nejde o to, že tancuje nebo že je na TikToku, ale že mám strach, kdo to všechno vidí a co jí tam můžou psát lidi, které vůbec nezná. Říkala jsem jí, že když něco jednou dá na internet, tak to tam prostě zůstane, i když to později smaže, a že nechci, aby se za tyhle věci jednou styděla. Ona u toho obracela oči v sloup, opakovala, že tomu nerozumím a že jsem staromódní. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs naštvání a bezmoci. Měla jsem pocit, že máme každá jiný svět a mluvíme jiným jazykem, i když sedíme vedle sebe.
Tichý večer a hledání cesty zpátky
Ten večer, když doma konečně všechno utichlo, jsem si sedla s hrnkem čaje v kuchyni. V hlavě se mi pořád dokola přehrával obraz toho druhého videa, jak tam tancuje, jak se dívá do kamery a ty cizí profily v komentářích. Přemýšlela jsem, jestli jsem to neměla vzít mírněji. Jestli jsem se jí nejdřív neměla víc ptát, než jsem to rovnou stopla. Napadlo mě, jestli jsem jí tím nezkazila radost z toho, že se se mnou chtěla podělit. Zároveň mě ale nepouštěl ten silný pocit, že jsem musela nějak zareagovat, že jsem prostě máma a mám ji chránit, i za cenu, že budu za trapnou. Nakonec jsem si vzala svůj vlastní mobil a začala si o TikToku a nastavení soukromí něco hledat. Aspoň trochu jsem chtěla vědět, o čem vlastně mluvím a co se s tím dá dělat.
Druhý den odpoledne jsem za ní šla do pokoje. Seděla u stolu, něco si psala a bylo vidět, že je mezi námi ještě pořád napětí. Chvíli jsem stála ve dveřích, pak jsem si sedla na kraj postele a navrhla jí, jestli bychom se na ten její profil nemohly podívat znovu. Řekla jsem, že spíš kvůli tomu, abychom si spolu prošly, co tam má veřejně a co by šlo nastavit jinak. Otevřeně jsem jí přiznala, že mě ty komentáře a ten styl videa vyděsily, ale že ji nechci shazovat ani jí všechno zakazovat. Chvíli mlčela a kroutila pusou, bylo vidět, že je ještě trochu dotčená. Po chvilce ale kývla, vzala mobil a sedla si ke mně. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme udělaly aspoň první krok k tomu, jak její online svět zvládnout nějak společně. Ne jen křikem a zákazem, ale i tím, že se to pokusíme pochopit obě strany.
