Článek
Když jsme se letos domlouvali, kde budeme slavit Vánoce, vyšlo to logicky na nás. Máme největší obývák, děti mají kde běhat, nikdo nemusí tahat židle od sousedů. Přijela moje máma, brácha s partnerkou, tchyně s tchánem, prostě plný byt. Naše dvě děti, dvanáctiletá dcera a sedmiletý syn, to hrozně prožívaly. Já jsem byla ráda, že budeme všichni spolu, ale v pozadí jsem cítila napětí. Moje rodina je spíš uštěpačná, hodně komentuje všechno kolem. Rodina manžela je naopak dost konzervativní a opatrná, co se kde říká a dělá. Dárky jsem měla připravené, hezky rozložené pod stromečkem, všechno naplánované. Těsně před večeří manžel přinesl ještě jeden malý balíček, nenápadný, jen se na mě významně usmál. Došlo mi, že to bude asi něco pro mě, ale v tom shonu jsem to neřešila. Položil ho k ostatním a šlo se jíst.
Šok pod stromečkem, který nikdo nečekal
Po večeři nastala klasická vánoční chvíle, kdy děti krouží kolem stromečku a čekají, až někdo řekne, že se může začít. Jakmile jsem kývla, vrhly se na hromadu balíčků. Dcera vzala jeden z vršku, na kterém byl i ten manželův. Nahlas přečetla své jméno. Až pak jsem si všimla, že pod novou jmenovkou lehce prosvítá její loňská – manžel očividně jen přelepil štítek na krabičce, kterou měl po ruce. Než jsem stihla cokoli říct, už trhala papír, všichni ji povzbuzovali, jen ať to rozbalí. V hlavě mi probliklo, že ten tvar krabičky znám. Něco mi na tom nesedělo. Chvilku jsem doufala, že jsem paranoidní a že by přece nebyl tak nerozumný, aby svůj soukromý dárek dal mezi ostatní.
Jakmile papír spadl, bylo jasno. Z krabičky vypadlo červené krajkové body, dost odvážné, zabalené jen v tenkém papíru. Dcera ho automaticky zvedla, na vteřinu se zasmála takovým nervózním smíchem a pak jí to došlo. Viděla jsem, jak jí zrudly tváře, mně asi stejně tak. V obýváku nastalo zvláštní ticho. Moje máma protočila oči a polohlasem pronesla něco jako: „No tohle, to už snad ani není normální.“ Tchyně si odkašlala, podívala se na mě a na manžela, jako bychom tam předvedli něco nevhodného schválně. Já jsem jen seděla, měla jsem stažený žaludek a v hlavě mi běželo jediné: tohle se fakt stalo. Podívala jsem se na manžela, spíš reflexně, a věděla jsem, že ten můj pohled je směs prosby, ať to nějak zachrání, a čistého vzteku.
Když trapas nekončí u rozbalování dárků
Manžel se pokusil to odlehčit. Řekl, že to měl být soukromý dárek pro mě a že se mu to nějak zamíchalo mezi ostatní dárky. Snažil se u toho tvářit normálně, ale bylo vidět, že by nejradši zmizel. Nikdo se nezasmál, jen brácha trochu nadzvedl obočí tím stylem „to jako fakt?“. Dcera rychle nacpala prádlo zpátky do krabičky a podala mi ji, skoro se na mě nepodívala. Bylo vidět, že je jí strašně trapně a že neví, co má dělat, jestli se tomu smát, nebo se stydět. Máma se toho hned chytla a začala moralizovat, že „některé věci si mají lidi nechávat do ložnice“ a že to už je skoro „úchylné“. Tchyně přitakala, že „děti tohle nemusí vidět“. Seděla jsem tam a měla dvojí pocit – jednak stud, že se to celé děje v našem obýváku před všemi, a jednak vztek z toho, jak rychle se to změnilo v otevřenou kritiku nás dvou.
Od té chvíle se atmosféra úplně změnila. Dárky se sice dál rozbalovaly, ale tak nějak křečovitě. Občas někdo pronesl poznámku, která měla být jako vtip, ale spíš to celou situaci jen připomnělo. Já jsem si najednou hlídala každý svůj pohled, jestli na manžela nekoukám moc vyčítavě, jestli se nedívám na mámu moc tvrdě. Cítila jsem, jak ve mně roste vztek na manžela, že ten balíček nechal mezi ostatními a neohlídal to. Po rozbalování jsem utekla do kuchyně s tím, že jdu uklidit papíry. Potřebovala jsem se nadechnout. Manžel za mnou po chvíli přišel, omlouval se, že to fakt nedomyslel, že ho nenapadlo, že si zrovna ten dárek vezme dcera. Rozumově jsem mu věřila, že to neudělal schválně. Ale cítila jsem to jinak. Řekla jsem mu, že jsem se cítila před vlastní rodinou trapně a nechráněná, vystavená přede všemi.
Jak z trapasu udělat rodinnou hranici
Když příbuzní odjeli a děti byly večer v pokojích, myslela jsem, že už mám klid. Dcera ale za chvíli přišla za mnou, zaklepala a zeptala se, jestli si můžeme povídat. Sedla si ke mně a bez okolků se zeptala, proč jí „Ježíšek“ dal takový divný dárek a jestli je to „úchylné“, jak říkala babička. V tu chvíli mi došlo, že tohle je vlastně ta nejdůležitější část celého dne. Ne to, co si o nás myslí dospělí, ale co si z toho odnese ona. Vysvětlila jsem jí, že to byl dárek od táty pro mě, jen se omylem dostal mezi její dárky. Řekla jsem jí, že dospělí mají v partnerském vztahu i intimní věci, které prostě patří k blízkosti mezi nimi, a že na tom není nic špinavého. Jen se o tom normálně nemluví u rodinného stolu a neukazuje se to u stromečku. Viděla jsem, jak se jí trochu ulevilo, když slyšela, že to není „úchylné“, jen prostě něco, co mělo zůstat mezi mnou a tátou.
Další den jsem pořád myslela na máminy a tchyniny poznámky. Měla jsem potřebu to nenechat jen tak, i když jsem věděla, že se jim do toho nebude chtít. Zavolala jsem nejdřív mámě. Řekla jsem jí klidně, že chápu, že byla situace nepříjemná a divná pro všechny, ale že mě mrzelo, jak to komentovala před dětmi. Že když něco označí za „nenormální“ a „úchylné“, ztrapní tím nejen mě, ale hlavně moji dceru, která v tu chvíli vůbec netušila, co si o tom myslet. Podobně jsem volala i tchyni. Bylo cítit napětí, pár obranných reakcí, ale nakonec jsme se aspoň shodly na tom, že příště budou dárky rozdělené – rodinné a soukromé – a že si nepřeju, aby před mými dětmi používaly takové nálepky. Pro sebe jsem si z toho vzala, že se nechci za svou intimitu stydět. Zároveň ale musím líp hlídat hranice. Jednak fyzicky, u takových „balíčků“, a jednak v tom, co jsem ještě ochotná od vlastní rodiny poslouchat a co už si nenechám přejít bez reakce.
