Článek
Byl to úplně obyčejný den. Po práci jsem spěchala do školy, v hlavě jsem si odškrtávala, co všechno ještě musím večer stihnout – nákup, večeři, úkoly, pračku. U šatny se ke mně rozběhla dcera s batůžkem, tvář červenou z družiny, v ruce zmuchlaný barevný papír. „Mami, kreslili jsme rodinu,“ hlásila hrdě. Vzala jsem si obrázek, narychlo na něj letmo koukla a automaticky řekla něco jako „Jé, to je hezký“. Srolovala jsem papír, strčila ho do její tašky a popoháněla ji, ať si rychle obuje boty, protože nám jede autobus. V duchu jsem si říkala, že se na to podívám pořádně až doma, až bude klid. Ten klid, který u nás večer většinou moc dlouho nevydrží.
Obrázek, který nebyl jen roztomilý
Doma v kuchyni jsem vyndávala z tašky sešity, oznámení ze školy a různé papíry a rozkládala je na stůl, abych je roztřídila. Ten srolovaný obrázek mi zůstal v ruce. Rozmotala jsem ho s tím, že jen mrknu, co to vlastně kreslili. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Na papíře jsme byli tři postavičky, ale vůbec ne tak, jak bych čekala. Já i partner jsme byli obrovští, zabírali jsme skoro celou stránku, s otevřenou pusou a červenými čárami kolem hlavy. Vypadalo to, jako bychom křičeli. Dcera byla nakreslená maličká v rohu, skoro u kraje papíru, a u očí měla modré čárky. Chvíli jsem na to jen koukala a měla jsem zvláštně sevřený žaludek. Najednou mi došlo, že tohle asi nejsou jen náhodné čmáranice, ale že takhle ona vidí naše večery, kdy se s partnerem hádáme v obýváku o peníze, domácnost nebo to, kdo co zase zapomněl.
Zavolala jsem ji ke stolu a snažila se tvářit normálně, abych ji nevyděsila. Posadila se na židli, houpala nohama a já jsem ten obrázek posunula mezi nás. „Můžeš mi povyprávět, kdo je kdo?“ zeptala jsem se. Bez zaváhání ukázala na ty dvě velké postavy: „To jsi ty a táta, když zase křičíte.“ Řekla to úplně klidně, jako by popisovala barvy. „A proč jsi ty takhle v rohu a tak malinká?“ zkusila jsem to opatrně. Pokrčila rameny. „Protože se schovávám, aby mě to nebolelo v bříšku.“ V tu chvíli se mi chtělo brečet. Do té doby jsem si naše hádky omlouvala tím, že to jsou „dospělácké věci“ a že děti stejně všemu nerozumí. Jenže ona to nejenom slyšela, ale prožívala tak, že ji z toho bolelo břicho. A my jsme jí pořád dokola říkali, že se jen „domlouváme nahlas“.
Jak obrázek změnil náš večer
Večer, když dcera usnula, seděli jsme s partnerem v obýváku. On si pustil zprávy, já jsem ze zvyku procházela telefon. Chvíli jsem hledala odvahu, pak jsem šla pro ten obrázek a položila ho před něj na stůl. „To dneska kreslili ve škole,“ řekla jsem. Podíval se na to, ušklíbl se a mávl rukou: „Víš, jak děti kreslí. Vždyť tohle nemůžeš brát tak vážně.“ Začala jsem mu vyprávět, co mi k tomu dcera řekla, úplně doslova. Jak jsme „když zase křičíme“ a že ji z toho bolí bříško. Jak se schovává. Viděla jsem, jak se mu výraz ve tváři postupně mění. Ztichl, chvíli obrázek jen tak zkoumal a pak potichu řekl, že má taky pocit, že jsme poslední měsíce pořád podráždění. Že si vůbec neuvědomil, jak to na ni dopadá. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme nevyřizovat si věci večer v obýváku, když je doma, ale buď někde jinde, nebo prostě jindy. A že když budeme cítit, že jsme hodně naštvaní, zkusíme se radši na chvíli sebrat a jít se projít do jiné místnosti, než začneme zvyšovat hlas.
Další dny jsem na to pořád myslela. Přistihla jsem se, jak večer po práci počítám do deseti, když mě partner něčím vytočí. Nešlo to hned a rozhodně jsme se přes noc nezměnili na dokonale klidný pár. Ale víc jsem si hlídala, abych před dcerou nezačínala hádku kvůli hloupostem. Když už došlo na napjatější situaci, třeba kvůli penězům nebo rozdělení práce doma, často jsme si jen vyměnili krátký pohled a jeden z nás řekl: „Probereme to později.“ On odešel třeba do ložnice, já jsem s dcerou dodělávala úkoly nebo jsme si četly. Po pár dnech si toho všimla i ona. Jednou u večeře mezi sousty jen tak poznamenala: „Tady je teď nějak víc ticho. Mně se pak líp usíná.“ Řekla to zase tím svým věcným tónem, ale mně v tu chvíli došlo, jak přesně ten původní obrázek vystihoval situaci.
Když se rodinný obrázek promění
Uběhlo pár týdnů a jedno odpoledne přišla domů s dalším papírem. „Tohle je, jak jsme byli v parku,“ oznámila mi a rozložila ho na stůl. Podívala jsem se a hned jsem viděla rozdíl. Na obrázku jsme byli všichni tři přibližně stejně velcí, stáli jsme vedle sebe, drželi se za ruce. Nad námi barevný oblouk, který označila jako duhu. Kdybych takovou kresbu dostala dřív, asi bych ji jen pochválila a připevnila magnetem na lednici bez dalšího přemýšlení. Teď jsem u toho stála o něco déle a v hrudi cítila zvláštní směs úlevy a viny. Úlevu, že změnu vnímá. Vinu, že to došlo až tak daleko, že ji z našich hádek bolelo břicho.
Ten nový obrázek teď visí na lednici. Ne jako dekorace, ale spíš jako připomínka. Kdykoli cítím, že se mi chce zvýšit hlas kvůli něčemu, co by šlo říct i jinak, pohledem zavadím o ty tři postavičky, co se drží za ruce. Nepřipomíná mi, že musíme být pořád veselí a dokonalí, ale že vedle našich dospělých starostí žije ještě někdo, kdo to všechno vnímá po svém. A že i obyčejný školní obrázek někdy ukáže víc, než bych si byla ochotná připustit.
