Článek
Seděla jsem na kraji sedačky a pořád vstávala a zase si sedala. Jednou do kuchyně zkontrolovat rybu, podruhé do obýváku, jestli už hoří všechny svíčky a jestli něco nechybí na stole. Chtěla jsem, aby to byly „normální“ Vánoce, tak jak jsme je mívali dřív. Pavel seděl u stolu, ale víc koukal do mobilu než na nás. Říkala jsem si, že je asi jen unavený, poslední měsíce měl hodně práce a domů chodil pozdě. Aneta kolem nás poskakovala, pořád dokola se ptala, kdy už půjdeme ke stromečku, a já ji napomínala jen napůl, protože mě to vlastně těšilo. V hlavě jsem si přehrávala poslední týdny, to divné ticho mezi námi dvěma, a doufala jsem, že třeba letos překvapí a já zase pocítím, že na mě myslí.
Stromeček, dárky a tiché naděje mámy
Po večeři jsme se konečně přesunuli do obýváku. Rozsvítili jsme světýlka na stromku a Aneta si sedla na zem k dárkům. Začala nahlas číst jména na štítcích a vítězoslavně oznamovala, komu který balíček patří. Já jsem si sedla na gauč, cítila únavu z celého dne, ale zároveň jsem se tiše těšila. Poslední roky jsem od Pavla dostávala spíš praktické věci, takže jsem byla zvědavá, jestli si tentokrát dá práci s něčím osobnějším. V jednu chvíli Aneta vytáhla menší hezkou krabičku a radostně zakřičela, že tenhle je pro maminku. Vypadalo to jako parfém, pěkný, pečlivě zabalený, a mně hlavou proběhlo, že třeba přece jenom něco vnímá.
Než jsem stihla cokoli říct, už seděla vedle mě a škemrala, jestli to může rozbalit za mě. Nechtěla jsem jí kazit nadšení, celý den čekala právě na tuhle chvíli. Kývla jsem, ať to klidně otevře, jen jsem jí připomněla, ať neroztrhá krabičku. Sledovala jsem ji, jak netrpělivě strhává papír, jak jí ujíždějí ruce, až z té krabičky vypadl na stůl složený lístek. Aneta ho automaticky zvedla, vůbec nad tím nepřemýšlela. Myslela si asi, že je to přání pro mně, a tak ho rovnou otevřela. Usmívala jsem se, protože už samotný fakt, že jsem dostala krásný parfém, pro mě po těch měsících ticha znamenal hodně.
Lístek z parfému, který všechno prozradil
Pak ale začala číst nahlas slova, která mi v tu chvíli úplně změnila dech. „Pro Kláru, ať vždycky voníš tak krásně, jako voníš mně. P.“ Chvilku jsem měla pocit, že jsem se přeslechla, že jsem jen špatně pochopila, co říká. Jenže v obýváku najednou nastalo zvláštní ticho. Aneta umlkla uprostřed věty a zůstala sedět se složeným papírkem v ruce. Zmateně se podívala na mě a pak na Pavla. Cítila jsem, jak mi ztuhlo celé tělo. Jen jsem tam seděla a dívala se na ten malý lístek, který dceru ještě před chvílí vůbec nezajímal.
Pavel se po něm hned natáhl, skoro ho Anetě vyrval z ruky. Začal koktat, že to musí být nějaké nedorozumění z obchodu, že asi vyměnili krabičky nebo něco podobného. Snažil se u toho usmívat na dceru, ale působilo to hodně křečovitě. Vymlouval se na prodavačku, že tam asi dala jiné přání, a mně přitom bylo úplně jasné, že lže. Viděla jsem, jak rudne v obličeji a jak se mi vyhýbá očima. V tu chvíli mi to řeklo víc než jeho slova. Aneta se ke mně naklonila a úplně potichu se zeptala: „Mami, kdo je Klára?“ V krku jsem měla knedlík, chtělo se mi brečet i začít na něj křičet, ale zároveň jsem cítila, že to před ní takhle nemůžu nechat.
Když se pravda ukáže na Štědrý den
Atmosféra v obýváku se úplně změnila. Všichni jsme tam pořád seděli, ale bylo jasné, že tyhle Vánoce už nebudou v pořádku. Snažila jsem se to rychle nějak zachránit, aspoň pro Anetu, a tak jsem navrhla, ať si jde do pokoje poskládat ty nové puzzle, co dostala od babičky. Poslechla mě bez řečí, asi cítila, že je něco jinak. Jakmile za ní zaklaply dveře, otočila jsem se na Pavla a klidným, ale vážným hlasem ho požádala o vysvětlení. Nejdřív vybuchl, že prý „kazím Vánoce“ a že to přece není vhodná chvíle něco řešit. Stála jsem si za svým, že tu chvíli jsem si nevybrala, a on po chvilce přiznal, že s jednou kolegyní „něco měl“, ale že to prý nic neznamená a je to dávno pryč.
Každým jeho slovem se mi potvrzovalo to, co jsem poslední měsíce jen tušila. Jak mluvil, měla jsem pocit, že spíš recituje něco naučeného, než že ke mně opravdu mluví. Snažil se to zlehčovat, dělat z toho krátký úlet, který není důležitý. Přitom právě ten lístek vypovídal o něčem úplně jiném. V hlavě se mi vybavovaly všechny ty večery, kdy přišel domů později a měl pro to vždycky nějaké vysvětlení, všechny ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem v jeho přítomnosti sama. A pořád mi tam běžela jedna věta: že se tohle všechno stalo zrovna na Štědrý den, uprostřed naší obývákové „pohody“.
Zbytek večera jsme nějak dotáhli do konce. Aneta se vrátila, já se snažila tvářit normálně, usmívat se na ni, ptát se, jestli se jí líbí dárky. Cítila jsem se úplně prázdná, ale zároveň klidnější. Konečně jsem dostala odpověď na to, co jsem dlouho cítila, ale neměla pro to důkaz. Skládala jsem papíry od dárků do pytle, nosila talířky do kuchyně, odpovídala na Anetiny otázky. Pavla jsem vnímala spíš jako někoho cizího, kdo u nás sedí. Ten malý lístek z parfému pro mě změnil všechno. Už jsem se na něj nedokázala podívat stejnýma očima jako ráno. V duchu jsem si slíbila, že po svátcích to nenechám být, že si o tom s někým promluvím a začnu si nastavovat svoje hranice. Nechci žít v manželství, kde se mi lže do očí, a je mi jedno, že první krok k té změně přišel zrovna na Štědrý den.
