Článek
Když mi přišel první důchod, nevěřila jsem svým očím
Celý život jsem poctivě pracovala, nikdy jsem nebyla na nemocenské déle, než bylo nutné, daně a odvody jsem platila do poslední koruny. Vždy mi vštěpovali, že když budu zodpovědná, čeká mě slušné stáří. Poprvé jsem tomuto slibu uvěřila, až když mi v březnu domů přišel dopis z důchodové správy – konečně důchod! Místo radosti ale přišel šok.
Znáte ten pocit bezmoci, když očekávání shoří v prach?
Četla jsem ten úřední papír stále dokola a absolutně netušila, jestli si ze mě někdo dělá legraci. Po všech těch desetiletích, kdy jsem makala od nevidím do nevidím, mi stát slavnostně vyčíslil „zaslouženou odměnu“. Ta částka nestačí ani na nájem a jídlo. „To je snad nějaký omyl. To nemůžou myslet vážně,“ pomyslela jsem si a v ruce se mi papír klepal.
Volala jsem na úřad, abych zjistila pravdu
Telefonovala jsem na úřad s nadějí, že se jedná o administrativní chybu. Paní na druhém konci linky mi však vyrazila dech: „Máte to vypočítané správně, paní Novotná. Ujišťuji vás, že výpočet odpovídá zákonným normám.“ Položila jsem telefon, v krku mě tlačil kámen. Zákonné normy? Kdo je vlastně určuje? Připadala jsem si jako číslo, ne jako člověk.
Můj syn nevěřícně zakroutil hlavou
Zavolala jsem synovi, že potřebuju nutně přijet. Seděli jsme spolu v kuchyni, když řekl: „Mami, kolik ti teda poslali?“ Podala jsem mu papír a sledovala jeho obličej, jak ho čte. „To není možné, za co to mají být peníze? To tady z toho máš žít?“ Mlčky jsem přikývla, slzy se mi draly do očí.
Úspory se tenčí a ceny letí nahoru
Každý měsíc nyní počítám každou korunu, úspory se tenčí a ceny potravin i energií stále rostou. Nikdy jsem si nemyslela, že budu v takovém stresu kvůli penězům až v penzi. Stydím se chodit kolem obchodu „se slevami pro seniory“, protože mám pocit, že jsem selhala.
Jak mám žít důstojně, když stáří rovná se chudoba?
Dříve jsem stáří spojovala s pohodou a klidem, těšila jsem se, až konečně zvolním. Nyní ve mně převládá obava a stud, že i běžné vydání za léky nebo návštěva vnoučat je nad mé možnosti. Proč se o důchodcích mluví, jakoby jen přítěž, když my jsme vybudovali to, z čeho ostatní dnes těží?
Na poště jsem slyšela jiné seniorky stěžovat si na totéž
Na poště jsem jednou vyslechla dvě dámy: „Kdybys viděla, co mi přišlo, hanba mluvit,“ posteskla si jedna z nich s tikem v oku. „A co s tím?“ zeptala se druhá. „Asi jen držet hubu a krok,“ povzdechla ta první a obě tiše předaly složenky. Uvědomila jsem si, že nejsem sama, že tohle zažívá celá generace.
Bojím se o svoji budoucnost i o budoucnost svých dětí
Bolí mě, že poctivost a práce nejsou opravdu oceněny. Mám strach, že ani moje děti a vnoučata se nemohou spoléhat na důstojné stáří, pokud se nic nezmění. Jsem naprosto zklamaná a zrazená tímto systémem, který odměňuje celoživotní dřinu almužnou.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
