Článek
Když jsem na úřadě práce zvedla číslo
Byl to jeden z těch pochmurných dnů, kdy ve vzduchu visí tíha nevyřčených obav. Přesně tak jsem se cítila, když jsem poprvé seděla v čekárně na úřadu práce s tikajícími hodinami za zády. „Další…“ zabzučelo z amplionu. Zvedla jsem svoje číslo a vstoupila. V očích úřednice jsem viděla všechno, jen ne naději – jen únavu a lhostejnost.
Boj o každou korunu mě deptal
Ztrátu práce jsem brala nejdřív jako přestávku, ale každý další měsíc bez zaměstnání mi ukusoval z duše. Procházet inzeráty, odesílat životopisy, a pokaždé být odmítnutá – to člověka vnitřně rozleptává. Styděla jsem se i v obchodě, když jsem počítala drobné na rohlíky. Jedna kamarádka mi tehdy řekla: „To zvládneš, neboj… Každý má někdy smůlu.“
Když už jsem byla na dně, přišla změna
Po letech v evidenci, když už jsem přestala věřit, že se cokoli zlepší, jsem náhodou potkala bývalého kolegu. Byl tehdy nadšený ze svého nového života: „Nemůžu tomu uvěřit, že ses takhle ztratila! Neměla bys začít dělat něco, co tě aspoň trochu baví?“ Ten večer jsem se odhodlala a přihlásila na rekvalifikační kurz – a poprvé po dlouhé době cítila náznak naděje.
Znovu jsem se nadechla a začala něco měnit
Studium nebylo lehké, ale přineslo mi nový smysl. Spolužáci byli fajn, sranda i ponorka, a s každým měsícem jsem si začínala věřit. Když jsem si po kurzu hledala místo, nebylo to snazší, ale bylo to jiné – už jsem uměla něco, co firmy opravdu chtěly. Moje máma mi volala: „Jak jde hledání?“ a já poprvé odpověděla: „Je to těžký, ale cítím, že to má smysl.“
Práce se objevila tam, kde jsem ji nečekala
Po sedmnácti letech v evidenci jsem získala první smlouvu. Žádná sláva, ale i zástup v kantýně je víc než prázdné dny u televize. Každý další měsíc v práci byl boj, ale taky pokrok. Po večerech jsem si domů nosila různé domácí úkoly, jen abych stačila tempu.
První výplata – a první opravdová úleva
Ten zázračný okamžik, kdy mi „cinkly“ peníze na účet, jsem málem obrečela – pocit důstojnosti je něčím, co žádná dávka nemůže nahradit. Tu noc jsem poseděla u okna s kávou a místo úzkosti cítila hrdost. Nešlo o sumu, ale o tu vnitřní změnu: už jsem nebyla jen evidovaná.
Šok, když mi přišel výpočet důchodu
Uplynula léta, smlouva se prodlužovala a já už nepočítala hodiny do další porady na pracáku. Když pak přišla vyrozumění z ČSSZ, čekala jsem katastrofu, protože „každý přece ví“, že po letech bez práce důchod skoro není. A pak jsem koukala v němém úžasu na částku, která rozhodně nebyla ostudná.
Důchod, který překvapil i mě
Očekávala jsem směšnou sumu, ale díky rekvalifikaci a pár letům řádné práce v oboru jsem měla na důchodu víc, než někteří kamarádi, kteří se v úřadu práce točili jako na kolotoči bez snahy cokoli měnit. Byla jsem v šoku, ano – ale především šťastná: život umí překvapit, když nečekáme zázraky, ale uděláme aspoň malý krok jinam.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
