Článek
Když jsem se vrátila z ráje, začalo to divné svědění
Dovolená na Bali měla být splněný sen – palmy, oceán a žádné starosti. Po týdnech stresu v práci to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Jenže hned první den po návratu jsem si všimla něčeho nepříjemného: na lýtku mě svědila malá, červená skvrna.
Nejdřív jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. „To bude štípanec, co si přivezla od moře,“ mávla rukou moje máma, když jsem jí to ukázala. Cítila jsem se hloupě, že kolem toho dělám vědu – ale svědění neustupovalo, spíš se zhoršovalo.
Když jsem poprvé zpanikařila
Druhý den jsem si všimla, že skvrna se rozšiřuje a už to není jen svědění. Přidala se bolest, jako by pod kůží něco pulzovalo. Při sprchování jsem si nahmatala zvláštní zduření, které se zdálo být citlivé na dotek. Začala jsem panikařit – co když je to něco vážného?
Volám kamarádce, která je zdravotní sestra. „Jdi hned k doktorovi, může to být infekce!“ varovala mě naléhavě. Úplně se mi rozklepaly ruce, protože jsem si najednou uvědomila, že tohle není normální.
Na pohotovosti jsem si připadala jako simulant
Seděla jsem naproti mladé lékařce a vysvětlovala celou záležitost. Snažila jsem se formulovat popis příznaků, ale přišlo mi, že působím přehnaně úzkostně. „To jste byla někde v tropech?“ zeptala se mě. Kývla jsem a čekala, co se dozvím.
Vyšetření bylo rychlé a nepříjemné – a pak přišla věta, která mě vyděsila: „To bude muset chirurgicky ven.“ Zatajila jsem dech, když pokračovala: „Je možné, že jste si přivezla larvu pod kůží. Časté v tropech, bohužel.“ Cítila jsem vteřinu, jak se mi podlomila kolena.
Operace na živo a šokující odhalení
Ještě ten den mě objednali na malý zákrok. Ležela jsem na lehátku a ošetřující lékař mi uklidňujícím hlasem vysvětloval postup. „Nebojte se, dáme vám lokální umrtvení. Za pár minut je to venku,“ chlácholil mě. Sledovala jsem, jak se mi na nohou střídají jehly a pinzety.
To, co z rány vytáhli, jsem nejdřív odmítala uvěřit – drobné, ale odporné klubíčko, pohybující se pomalu mezi nástroji. „To je larva, ale brzy se zahojíte,“ říkali tiše. Mně se chtělo omdlít. Z vaší vysněné dovolené se přece nemá stát biomasakr!
Jak se s tím žije? Strach z každé cesty
Po zákroku jsem se několik dnů třásla odporem a strachem. Všichni kolem mě nad tím jen kroutili hlavou: „Tohle jsem ještě neslyšela!“ říkala sousedka šokovaně, když jsem jí ukazovala jizvu. S každým dalším pohledem na místo na noze jsem si vzpomněla na tu hroznou chvíli z chirurgického sálu.
Začala jsem číst vše možné o tropických nemocech a parazitech. Zjištění, že je tohle relativně častý problém, mě na jednu stranu uklidnilo, ale taky mi to vzalo vnitřní klid. Na další dovolenou do exotiky už nikdy nepojedu jen tak – bez důkladného zjištění všech rizik.
Co bych dnes udělala jinak? Moje varování pro ostatní
Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych se při balení nespoléhala jen na obyčejný repelent. Přečetla bych si víc o prevenci infekcí a nosila bych radši dlouhé kalhoty, hlavně v noci. „Nikdy jsem si nemyslela, že mě může něco takového potkat,“ říkám teď všem kamarádkám, které vyráží za exotikou. A hlavně: kdykoliv pocítíte po návratu domů něco neobvyklého, radši okamžitě vyhledejte lékaře. Pro jistotu. Protože i ta nejkrásnější dovolená může mít nečekaně děsivou dohru.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
