Článek
Byla jsem odhodlaná zvládnout všechno, co soukromé lety obnáší
Pamatuji si přesně ten první okamžik, kdy jsem vkročila do luxusního interiéru privátního letadla. Všude voněly drahé parfémy a pohodlná sedadla lákala k usednutí – jenže já věděla, že tady rozhodně nebudu odpočívat. Nastoupila jsem jako letuška soukromých letadel a už od samého začátku jsem byla varovaná: „Tohle není běžná linka. Jsou tu jiná pravidla.“ Ale ať mě varovali sebevíc, na to, co přišlo, mě nikdo nemohl připravit.
První překvapení přišlo hned během úvodního briefingu
Můj šéf mi šeptl do ucha těsně před nástupem hostů: „Zapomeň na jízdní řády, tady se klienti rozmazlují.“ Musela jsem si zapamatovat oblíbené značky šampaňského, přesné množství ledu do sklenky a specialitu – některé hosty musíte před přistáním osobně nalíčit, protože prý „nesmí vypadat unaveně do médií.“ Chvěla se mi kolena, ale nasadila jsem profesionální úsměv a zvládla první let bez jediné chybičky.
Když host požaduje nemožné, musíš se usmívat
Přiznávám, nejvíc mi utkvěla v paměti jedna scéna. „Slečno, potřebuju abyste mi ve dvě ráno sehnala humra,“ houkl na mě jeden movitý pasažér, když jsme letěli nad Atlantikem. Skoro jsem se zasmála, ale na jeho výrazu bylo jasné, že nejde o vtip. Tak jsem běžela do kuchyňky, hledala všechny možné delikatesy a za dvacet minut servírovala něco, co alespoň vzdáleně vypadalo luxusně. Chválil mě – alespoň tentokrát. Naučila jsem se, že nemožné neexistuje a stud umí být v téhle branži na škodu.
Co se nesmí dostat na veřejnost, vám nedá spát
Jednou jsem byla svědkem skandální žárlivé hádky slavného páru. Její křik se rozléhal celou kabinou: „Neopovažuj se na ni podívat, slyšíš?!“ On jen zlostně rozhazoval rukama a jeho manažer mi pak polohlasně přikázal: „Nic z toho se nestalo, jasné?“ Připadala jsem si jako v béčkovém filmu, ale pravidla byly jasná – diskrétnost za každou cenu. Musela jsem držet jazyk za zuby, i když jsem na vlastní oči viděla věci, které by otřásly veřejností.
Osobní život? Nechte ho před dveřmi trupu
Nejhorší byly noci samoty na cizích hotelech. Často jsem v tichu pokoje vzpomínala na domov a ptala se sama sebe, proč tohle dělám. Kamarádka mi do telefonu jednou šeptala: „Nebojíš se, že tě ta práce semele?“ Odpověděla jsem tenkrát trochu zoufale: „Už jsem si zvykla, ale někdy mám chuť prostě zdrhnout.“ Slibovali nám pohádkové výplaty, ale málokdo řekne, jaký tlak za těmi penězi stojí.
Luxus na oko, oběti potají
Mnohokrát jsem slýchala od lidí, jak úžasně ta práce vypadá – soukromé lety, cizinci, šampaňské, dýška v eurech. Ale málokdo ví, že často musíte hasit cizí výbuchy nálad, krytí nevěr, nebo že náplní práce je i rozvážet léky na kocovinu v pět ráno. A kdyby jenom to! Zažila jsem, že mě někdo požádal, ať na palubě utajím domácí zvíře schované v kabelce, protože hrozila karanténa. Kompromisy se tu dělají každý den, bez výjimky.
Odcházím s klidem, ale i s jizvami
Nakonec jsem to po dvou letech zabalila. Měla jsem dost lží i neverbálních proseb o mlčenlivost. Něco mi ale tahle profese dala: odvahu, nadhled a trochu i cynismus. Už vím, že se zvenku může všechno jevit okouzlující, ale uvnitř to bývá nehostinné místo, kde vás emoce smetou, když zaváháte.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
