Článek
Cesta domů, která se změnila v drama
Jedu tramvají, stejně jako tisíce dalších Pražanů. Dlouhý pracovní den utopený v šedi, hlava plná myšlenek a kolem mě dav zamračených tváří. Dveře se zavírají a já se smiřuji s tím, že budu stát namačkaná mezi cizími těly, bez kapky osobního prostoru. Tehdy ani netuším, že jedna zastávka změní celý můj den.
Když mladík začal křičet
Najednou slyším hlasité: „No tak se pohněte, vždyť je tu přece místo!“ Lekám se, hlas patří mladému muži, asi dvacetiletému, který upírá pohled na starší paní stojící u dveří. Ona v ruce drží tašku, vypadají obě těžce – ta paní i ta taška. Zamrzne na místě a zmateně se rozhlíží; nevypadá, že by vůbec chápala, komu je ten nepřátelský tón určený.
Trapné ticho mezi námi
Vagonem se rozlije ledové ticho. Nikdo se nepohne, každý se raději dívá jinam, hraje si s mobilem, najednou je zajímavá i reklamní kravina nad okny. Cítím, jak mi rudne obličej, i když ten výkřik nepatřil mně. Ta paní uhýbá pohledem, hned se tiskne ke sklu, aby uvolnila cestu. Připadá si menší než špendlík.
Zastávka plná stydlivého mlčení
Stojím kousek od scény a nemůžu se odtrhnout. Mladík si rozrazil prostor a tváří se jako vítěz, ale jeho ruce se třesou, na tváři mu probleskuje něco mezi hněvem a studem. Ani nikdo jiný se neozve, jen někdo ztěžka odfoukne. Paní se snaží vypadat neviditelně. Jak dlouho ještě budeme raději mlčet než pomáhat?
Musela jsem něco říct
Sbírám všechnu odvahu. Nedokážu pohledět jinam a předstírat, že se nic nestalo. Oslovím mladíka klidně, až mě samotnou překvapuje, jak pevně mi zní hlas: „Promiňte, je nutné takhle křičet? Každý přece může vystoupit, když slušně požádáte.“ Zalapal po dechu a podíval se na mě zmateně, jako by nečekal odpor. Paní mi letmo kývne hlavou, jako děkování.
Když solidarita konečně promluví
Najednou se přidá tichý hlas zezadu: „Prostě trocha slušnosti. Nikomu by neuškodila.“ Tramvaj jakoby tím hlasem nabrala jinou atmosféru. I ti největší samotáři v rohu zpozorní. Mladík cukne rameny, vyklouzne mezi dveřmi a zahodí pohled zpět, jako by styděl i sám za sebe.
Po cestě z tramvaje
Když vystupuji, hlavou mi běží to napětí i úleva. Není příjemné být tím člověkem, co řekl nahlas, ale mlčet bych si neodpustila. Stačí, aby někdo přebral iniciativu, a celá situace se může změnit. Paní se pousměje, když naše pohledy na zastávce na okamžik zkříží – je v tom úleva, vděk a možná i trochu smíření.
Opravdu už neumíme být ohleduplní?
Ten zážitek ve mně zůstal. Kde se v lidech bere tolik zlosti a netrpělivosti? Čekáme, že problémy zmizí, když je budeme ignorovat, ale někdy stačí málo – ozvat se, projevit empatii, zastat se slabšího. Vrací mi to víru, že i v přeplněné tramvaji existuje respekt a slušnost. Ale musíme ji chtít.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
