Článek
Na tu první neděli si pamatuju dost přesně. Přijeli jsme s manželkou na chalupu po týdnu, kdy jsem byl každý den dlouho v práci, a já měl v hlavě jen to, že posekám trávu a pak si konečně sednu. Zahrada byla zase zarostlá, takže jsem vytáhl sekačku a prostě začal. V půlce trávníku se najednou ozval řev přes plot. Soused, starší chlap v důchodu, na mě vyjel, že jsem bezohledný, že v neděli se tady prostě neseká a že „lidi z města“ jsou neschopní se přizpůsobit. Neřekl to klidně, ale fakt na mě křičel, hlasitě, hrubě, bez snahy se domluvit. Stál jsem tam s tou sekačkou v ruce, manželka za mnou, a cítil jsem se jak malý kluk, co dostal sprda před celou třídou. Ve mně to zůstalo jako takový pálivý ponížení a někde v hlavě mi naskočilo, že tohle mu jen tak nedaruju.
Když jsem začal hledat „jak je to doopravdy“
Večer jsem z hecu začal hledat na internetu, jak to s tím klidem o víkendu vlastně je. Našel jsem místní vyhlášku a došlo mi, že v neděli odpoledne fakt nejsem úplně v právu, že tam jsou nějaké hlukové limity. Zároveň jsem ale uviděl, že se to netýká jen sekaček, ale i ranního hluku, pálení odpadu a dalších věcí. Hned jsem si vybavil, jak u něj každou sobotu v šest ráno řve cirkulárka, jak se u nich huláká na celý dvůr a jak za barákem pálí bordel, ve kterém jsou zjevně i plasty. Začal jsem si těch jeho prohřešků víc všímat. Říkal jsem si, že když tedy chce pořádek a pravidla, tak dobře, tak pojďme podle pravidel. Začal jsem si psát dny a časy, kdy pálí, kdy řeže, kdy dělá rámus. Připadal jsem si trochu trapně, že si vedu takový malý osobní spis, ale zároveň jsem měl pocit, že se tím bráním.
Po pár týdnech, když zase za barákem rozjel oheň a k nám šel smrad přímo do oken, jsem to nevydržel a šel za ním. Snažil jsem se to říct klidně – že je to zakázané, že nám ten kouř leze do domu a bolí nás z toho hlava, jestli by to nemohl dělat jinak. Odpálkoval mě skoro okamžitě, ve stylu, že to tak dělá třicet let, že tu byl dřív a jestli se mi to nelíbí, mám si jezdit někam jinam. V té chvíli ve mně fakt něco ruplo. Řekl jsem mu, že jestli se nechce bavit normálně, začnu to řešit oficiálně, přes obec. On mávnul rukou, ale mě to spíš utvrdilo. Ještě ten večer jsem sedl k počítači a napsal první stížnost na obec – fakticky, bez emocí, co a kdy pálí, jak často a jak nás to omezuje.
Když se z obrany stane strategie
Přes léto se to celé začalo nabalovat. Pár týdnů po té stížnosti se u něj objevil někdo z obce kvůli kouři, pak jindy kvůli hlučné pile v neděli dopoledne. Já jsem dál sledoval, co a jak dělá, a když jsem si nebyl jistý, zjišťoval jsem si na úřadě, co je povolené a co ne. Přes úřad jsem se nakonec ptal i na jeho přístavbu u kůlny, jestli na to vůbec má papíry. Jemu jsem nikdy neřekl, že to řeším já, ale bylo jasné, že si mě se vším spojuje. Zároveň jsem věděl, že s ním mají problém i jiní, jen to nikdo dřív nehnal oficiální cestou. Po vsi se ke mně doneslo, že o mně mluví jako o práskači z města, že jsem nepřizpůsobivý a tak dál. Na oko jsem dělal, že mě to nezajímá, ale pravda je, že jsem v sobě cítil zvláštní směs vzteku a zadostiučinění. Jakoby jedovatý uspokojení z toho, že se konečně někdo ozval.
Postupně jsem k němu přestal být v čemkoli „ohleduplný“ nad rámec vyhlášek. Když jsem mohl sekat, sekal jsem přesně v povolené hodiny, klidně víc dní po sobě. Koupil jsem si tišší sekačku, aby mi na to nemohl nic říct, a začali jsme na chalupě trávit víc času s kamarády a jejich dětmi. Grilování, koupání v bazénu, běhání po zahradě, ale všechno v mezích pravidel – žádné noční kravály, dodržování hodin klidu. Měl jsem pocit, že pro něj je to ale i tak moc lidí, moc života, na který už není zvyklý. Občas jsem přes plot zaslechl, jak si s manželkou stěžuje, že „už to není, co bejvalo“ a že „sem tahají půl města“. V hlavě jsem si to překládal tak, že mu jen ukazuju, jaké to je, když někdo ignoruje pohodlí druhých, jen s tím rozdílem, že já si hlídám pravidla.
Moment, kdy „vítězství“ začne chutnat hořce
Na podzim dalšího roku mi u piva jiný soused jen tak mezi řečí řekl, že ten náš důchodce dává chalupu do realitky. Že prý na to tady už nemá nervy a že hlavní důvod je „ten nový soused“. Neřekl to vyčítavě, spíš informativně, ale mně se v tu chvíli trochu stáhnul žaludek. Když jsem pak viděl ceduli „na prodej“ na jeho bráně, první, co se ve mně objevilo, bylo obrovské zadostiučinění. Měl jsem pocit, že si prostě naběhl na vlastní přístup, že to celé spustil svým hulvátským chováním v tu první neděli. Jenže hned za tím přišlo i jiné vědomí: že jsem to možná fakt dotáhl dál, než bylo nutné.
Od té doby ve mně běží taková vnitřní debata. Na jedné straně mám pořád vzpomínku na ten jeho řev přes plot a na to, jak jsem se cítil poníženě a bezmocně. Mám pocit, že jsem jen využil nástroje, které existují, a bránil se způsobem, který je v rámci práva. Na druhé straně mě ale hlodá, že z nějaké hranice legitimní obrany jsem se možná posunul do role člověka, který systematicky sbírá materiál na souseda a tlačí na něj přes úřady. Přesně ten typ „sousedského udavače“, kterého jsem vždycky odsuzoval. Nevím, kde přesně ta hranice je. Vím jen, že pokaždé, když se teď na té chalupě procházím po pěkně posekaném trávníku a kouknu na prázdný dům vedle, necítím jen vítězství. Je v tom i pocit, že sice vyhrál můj vztek, ale nejsem si jistý, jestli z toho mám radost jako člověk.
