Článek
Když si na ten den vzpomenu, vybaví se mi hlavně pocit napětí v těle. Bylo odpoledne, vracela jsem se od lékaře a cestou domů jsem se zastavila v supermarketu. Potřebovala jsem jen pár základních věcí – chleba, mléko, něco na namazání, pár plátků levné šunky a piškoty pro vnučku. V peněžence jsem měla přesně tolik, kolik jsem si doma dvakrát přepočítala. V hlavě jsem měla částky, které si můžu dovolit utratit, a po obchodě jsem chodila pomalu a pořád se dívala na cenovky. Otáčela jsem obaly, hledala ty nejlevnější varianty a dávala si pozor, aby mi to vyšlo do důchodu. Hlavně jsem nechtěla zažít tu trapnou situaci u pokladny, kdy musím něco vracet.
Fronta, napětí a tiché přepočítávání
Když jsem si stoupla do fronty, uvědomila jsem si, jak jsem napjatá. Přede mnou bylo několik lidí, za mnou se rychle vytvořila dlouhá řada. Vyložila jsem věci z košíku na pás a v duchu jsem se snažila všechno znovu přepočítat, ale u některých věcí jsem si cenu nepamatovala přesně. Jakmile pokladní začala markovat, přestala jsem vnímat okolí a jen sledovala displej s narůstající částkou. V peněžence jsem si připravovala bankovky a drobné a v hlavě jsem si říkala, že když to nevyjde, obětuju piškoty nebo šunku. Mrzelo mě to kvůli vnučce, které jsem je slíbila, ale říkala jsem si, že to nějak vymyslím.
Když pokladní řekla konečnou částku, udělalo se mi horko. Okamžitě jsem poznala, že jsem se spletla, a podle toho, co jsem měla v ruce, mi chybělo něco přes dvacet korun. Zrudla jsem, začala jsem rychle přepočítávat mince v dlani a koktavě jsem se omlouvala, že budu muset něco vrátit. Sáhla jsem po piškotech, protože to byla věc navíc, bez které se obejdu. V duchu jsem viděla vnučku, jak odpoledne přijde, a sevřelo se mi v krku. Za sebou jsem zaslechla netrpělivé povzdechnutí, možná šustění tašek, a ten tichý zvuk mě zamrzel. Najednou jsem měla pocit, že tam stojím před celou frontou jako někdo neschopný, kdo si neumí ani správně spočítat nákup.
Když zaskočí cizí hlas za zády
V tu chvíli se ozval klidný mužský hlas těsně za mnou: „Nechte to tak, já to doplatím.“ Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že mluví o mně. Otočila jsem se a uviděla mladého muže, možná něco přes dvacet, jak podává pokladní peníze. „Je to v pohodě, nezabije mě to,“ řekl úplně samozřejmě, jako by šlo o maličkost. Automaticky jsem začala protestovat, že to nejde, že ho nechci obtěžovat, že jsem se měla lépe koukat na ceny. Měla jsem pocit, že si takovou laskavost nezasloužím. On se ale jen lehce usmál a řekl, že má babičku v podobném věku a že by byl rád, kdyby jí někdo pomohl stejně. Bylo na něm vidět, že to myslí vážně a že o tom nechce dál diskutovat.
Pokladní se na něj překvapeně podívala, pak vzala peníze a dokončila můj nákup, aniž by cokoli sundávala z pásu. U pokladny najednou nastalo zvláštní ticho. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, a dokázala jsem jen opakovat tiché „děkuju“. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, že někdo úplně cizí je ochotný zaplatit za mě ty chybějící peníze a ještě se u toho tváří, že se vlastně nic neděje. On jen mávl rukou, že to je opravdu maličkost, a skoro působil, jako by se styděl za to, že kolem toho dělám takový rozruch. Pro mě to ale v tu chvíli byla obrovská úleva. Nešlo jen o těch pár korun, ale o to, že mě nenechal stát před ostatními v té trapné situaci.
Fronta mlčí, ale všechno se mění
Když jsem si dávala věci zpátky do tašky, zaslechla jsem za sebou paní z fronty, jak polohlasem říká, že by si přála, aby bylo víc takových mladých. Nebylo to nijak přehnaně řečené, spíš takovým konstatujícím tónem. Pokladní se na mě podívala s tichým porozuměním, možná i ona měla co dělat, aby se nerozbrečela. V tom pohledu bylo něco jako „tohle se může stát komukoli, nestyďte se“. Nikdo kolem netleskal, nikdo si nic nefotil, nikdo neříkal velké řeči. Přesto jsem cítila, že ta situace pohnula i ostatními. Celé to trvalo jen pár minut, ale pro mě to byl okamžik, který se mi vryl do paměti.
Když jsem vyšla ven z obchodu, potřebovala jsem se na chvíli zastavit. Sedla jsem si na lavičku u parkoviště, položila tašky k nohám a jen seděla. Slzy mi tekly samy, ale tentokrát to nebylo z bezmoci. Spíš z dojetí a z obrovské úlevy, že ještě existují lidé, kteří udělají něco takového jen tak, beze svědků a bez očekávání. Uvědomila jsem si, jak moc jsem poslední roky zahořkla kvůli penězům, zdražování a různým starostem a jak jsem si zvykla čekat od lidí spíš lhostejnost. Tenhle drobný čin mi na chvíli vrátil pocit, že na světě pořád není jen sobectví. Řekla jsem si, že až přijdu domů, povím to dceři i sousedce, ne proto, abych se chlubila, ale aby věděly, že i dnes se ještě najdou lidé, kteří druhému pomůžou jen tak, bez důvodu a beze slov.
