Článek
Ráno přijdu do kanceláře, odložím si věci a zapnu počítač. Kolegyně už sedí u stolu, zvedne hlavu a usměje se na mě tím svým naučeným úsměvem. Oplatím jí ho, ale je to spíš reflex než opravdová reakce. Mezi námi je poslední měsíce taková ta zdvořilá, ale studená bariéra. Bavíme se o práci, o termínech, o klientech, ale nic navíc. Obě si na sebe dáváme pozor, vážíme slova. Vím, že jí úplně nevěřím, a mám pocit, že to má podobně i ona. Tak se soustředím hlavně na svoje úkoly a snažím se vyhýbat zbytečným třecím plochám.
Dopoledne nás čeká porada s vedoucím kvůli důležitému reportu pro klienta, na kterém jsme pracovaly obě. Vím, že mu na tom záleží a že nemá rád, když se někdo na něčem zasekne kvůli detailům, které měly být dávno vyřešené. Ještě před poradou si projíždím e-maily a otevírám si náš společný soubor. Kontroluju si svoje části a čísla, porovnávám je s podklady. V hlavě mám takový lehký stres, ale spíš pracovní než osobní. Kolegyně chodí kolem, ptá se mě na drobnosti, ujišťuje se v některých údajích. Vidím, že je nervózní, ale nijak to nekomentuju. Jsem zvyklá, že si svoje emoce necháváme v práci víceméně pro sebe.
Jedna chyba, která všechno odkryla
Na poradě si sedneme naproti vedoucímu a on jde rovnou k věci. Otevře report na obrazovce a hned na začátku vytáhne chybu v číslech. Říká, že to klienta zmátlo a že nechce, abychom takhle odevzdávaly výstupy. V tu chvíli ve mně něco ztuhne, protože ta část je z našeho společného souboru, který jsme si posílaly sem a tam. V hlavě mi běží, že jsem si to po sobě několikrát kontrolovala. Chci se nadechnout a říct, že bychom se na to měly podívat, ale než vůbec otevřu pusu, kolegyně klidným hlasem prohlásí, že za ty podklady zodpovídám hlavně já. Přitom kývne směrem ke mně, jako kdyby jen vysvětlovala, jak jsme si to rozdělily. Zůstanu na ni koukat.
Vedoucí se podívá na mě a řekne něco ve smyslu: „Tak mi to, prosím, vysvětlete.“ Cítím, jak se mi rozbuší srdce a jak mi začínají hořet tváře, ale snažím se mluvit věcně. Řeknu, že jsem svou část posílala s jinými čísly, než jsou teď v té verzi, kterou vidíme. Navrhnu, abychom se po poradě podívali do historie souboru a do e-mailů a že to klidně celé projdu, aby bylo jasné, kde se ta chyba vzala. Nechci se začít hádat ani se vymlouvat, ale zároveň nechci, aby to automaticky zůstalo na mně. V hlavě se mi míchá stud, že vůbec sedím v situaci, kde se řeší „moje“ chyba, a vztek, že mě kolegyně takhle bez mrknutí oka přehodila do role viníka.
Co ukázala historie souboru
Po poradě zůstaneme ve třech v zasedačce, sedneme si k počítači a otevřeme ten soubor přes historii změn. Vedoucí u toho sedí spíš mlčky, jen občas něco konstatuje. Procházíme verze a vidíme, že já jsem opravdu poslala správná čísla. Později do souboru sáhla kolegyně, když doplňovala svoje části, a tam se ta čísla změnila. Vedoucí to shrne neutrálním tónem, bez nějakého kárání, jen jako fakt: že změna proběhla v čase, kdy v souboru pracovala ona. Mě ale bodne u srdce hlavně to, jak se snaží vyvléknout. Začne mluvit o tom, že se jí to asi nějak automaticky přepsalo, že to možná udělal systém a že si není jistá, co se tam stalo. Když to poslouchám a vidím před sebou ty jednotlivé verze, začnu mít dost jasný pocit, že to nebyla náhoda. Vnímám to tak, že to chtěla hodit na mě a doufala, že se v tom nikdo dál vrtat nebude.
Když vedoucí nakonec odejde a řekne jen, ať si to pohlídáme příště, zůstanu s ní sama mezi dveřmi. Chvilku je ticho, pak se na ni otočím a klidně jí řeknu, že to, co udělala na poradě, bylo za čáru. Nezvyšuju hlas, jen pojmenuju, co mě štve. Ona se zase usměje tím svým naučeným úsměvem a řekne něco ve stylu: „Ale prosím tě, neber to tak vážně, o nic nejde.“ V tu chvíli to ve mně definitivně rupne, i když navenek jsem pořád klidná. Přestanu se přetvařovat a řeknu jí úplně na rovinu, že odteď si všechno, co děláme společně, budu schovávat, archivovat a hlídat. Ne jako výhružku, spíš jako fakt.
Když vztah v práci definitivně praskne
Od toho dne se ve mně něco přepne. Přestanu se snažit tvářit, že mezi námi je normální kolegiální vztah. Žádné zdvořilé úsměvy navíc, žádné osobní poznámky. Když spolu musíme dělat na projektu, držím se jen pracovních věcí, všechno si potvrzuju písemně a ukládám si podklady. Dělám svoji práci tak, jak nejlíp umím, ale od ní si držím odstup. Nečekám od ní férovost ani podporu, počítám s tím, že se může stát něco podobného znovu. Není to příjemné, chodit denně do prostředí, kde je takové napětí, ale aspoň mám pocit, že chráním sama sebe. A to je v tuhle chvíli pro mě důležitější než předstírat, že je všechno v pořádku.
