Článek
Budík mi zazvonil ještě za tmy a já měla hned jasno, že dneska už nebudu mít výmluvu. Pár dní jsem měla v hlavě, že zkusím první pořádné otužování v řece, a pořád jsem to odkládala. Teď byl konečně den D. Vstala jsem, navlékla se do tepláků a mikiny, do batohu jsem naházela ručník, termosku s čajem a plavky, kdybych si to na poslední chvíli rozmyslela. Věděla jsem z procházek, že v šest ráno tam skoro nikdo nechodí, a s tím jsem celou dobu počítala. Cestou k řece se mi v hlavě střídalo odhodlání s nervozitou. Jednu chvíli jsem si říkala, jak to dám, že to bude super začátek dne, a za pár kroků jsem měla chuť se otočit a jít domů.
Samota u řeky, která nakonec tak úplně nevyšla
Když jsem došla k vodě, bylo kolem úplné ticho. Jen občas v dálce štěkl pes a z cesty nad břehem se nic neozývalo. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jestli někoho neuvidím, ale břeh byl prázdný a cesta nad ním taky. Vytáhla jsem z batohu plavky a chvíli na ně koukala. Představila jsem si, jak budu vylézat z ledové vody a ty mokré plavky se mi nalepí na tělo, a úplně se mi to příčilo. Nakonec jsem je zase zabalila zpátky a rozhodla se, že půjdu nahá. Připadalo mi to vlastně praktičtější a rychlejší. Svlékla jsem se, složila oblečení do jedné hromádky, ručník jsem si rozprostřela těsně k okraji břehu, abych na něj po vylezení hned dosáhla, a chvíli jsem tam stála a zhluboka dýchala.
První krok do vody byl strašný. Studilo to tak, že jsem měla pocit, že mi vypnou nohy. Zastavila jsem se, ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty rady z videí, co jsem viděla, a šla dál. Po pár vteřinách ten nejhorší šok trochu povolil a já se začala soustředit na dech. Nádech nosem, výdech pusou, pomalu, nepanikařit. V hlavě jsem si říkala, že aspoň minuta, dvě, že potom půjdu ven. Uprostřed toho všeho jsem si uvědomila, že jsem tam úplně sama, nahá v ledové vodě, a cítila jsem zvláštní směs strachu a svobody. Zároveň jsem ale pořád jedním okem kontrolovala břeh, jestli se tam něco nehýbe, protože pocit, že by mě někdo viděl, mě trochu děsil.
Okamžik klidu před nejtrapnějším možným scénářem
Po chvíli mi začaly drkotat zuby a prsty na rukou i na nohách jsem skoro necítila. Vyhodnotila jsem, že to stačí, že nemá smysl to hrotit, a otočila se ke břehu. Došla jsem na mělčinu a pomalu vylezla z vody. Udělala jsem pár kroků k ručníku a těšila se, jak se do něj celá zabalím. V tu chvíli jsem ale uslyšela typické šustění štěrku z cesty nad břehem a k tomu zvuk kovového vodítka. Hned mi došlo, že tam někdo jde. Na vteřinu jsem doufala, že jen projdou kolem, aniž by si mě všimli, a že se stihnu rychle zabalit, ale byla to spíš přání než reálná představa.
Zvedla jsem hlavu a uviděla je. Přímo nade mnou, na cestě jen pár metrů od místa, kde ležel můj ručník a kde jsem stála úplně nahá, byli naši sousedi z vedlejšího vchodu se psem. On se na mě podíval, na chvíli doslova ztuhl, a pak rychle uhnul očima někam na řeku. Najednou se tvářil, že ho neuvěřitelně zajímá hladina vody, i když tam se samozřejmě nic nedělo. Ona začala něco lovit v kapsách, jako by na tom strašně záleželo, a bylo vidět, že neví, kam se podívat. Já jsem zůstala stát přimražená, s pocitem, že se mi zastavil čas. Jednou rukou jsem se snažila zakrýt prsa, druhou spodní část těla, ale stejně mi bylo jasné, že to moc nezachráním. V hlavě mi pořád dokola běželo jen: to se fakt neděje.
Když běžné „dobré ráno“ dostane úplně nový rozměr
Nakonec jsem nějak ze sebe vyhrkla „dobré ráno“. Znělo to úplně stejně, jako když se potkáme v baráku u schránek, jen v o dost absurdnější situaci. Oni mi to pozdravení tiše zopakovali, taky tak zvláštně neurčitě, a oba pořád koukali úplně jinam, jen ne na mě. Rychle jsem popadla ručník, otočila se k nim zády, zabalila se, jak to jen šlo, a snažila se najít nejbližší keř, za který bych mohla zalézt a obléct se. Schovaná za tím keřem jsem se třesoucíma rukama soukala do oblečení, mokrá a rozklepaná, a přitom jsem slyšela, jak se snaží psa popohnat a bavit se spolu o úplně běžných věcech. Působilo to, jako by jen potřebovali něco říkat, aby zamaskovali tu trapnou situaci.
Cestou domů jsem to v sobě různě převalovala. Chvíli jsem měla chuť se propadnout hanbou, chvíli jsem se tomu musela smát. Představovala jsem si, jak je potkám u vchodu, jak se budeme tvářit a jestli to někdo z nás nějak okomentuje. Nakonec jsem si řekla, že jestli na to někdy přijde řeč, asi bude nejlepší se tomu zasmát a nebrat to tak vážně. Byla jsem tam prostě u vody, nahá, oni šli venčit psa, sešlo se to v jeden moment. Pro sebe jsem si z toho vzala dvě ponaučení. Příště, když půjdu k řece, vyrazím ještě dřív a radši si vezmu plavky, i kdyby mě pak štvalo, že jsou mokré a studí. A hlavně: když chci mít stoprocentní soukromí, možná nebude špatné přestat spoléhat na náhodu a líp si pohlídat, kdy a kam vlastně jdu.
