Článek
Do té firmy jsem nastupovala nadšená, ale zároveň trochu stažená. Byla to menší obchodní firma, žádný korporát, a já měla pocit, že bych tam mohla konečně růst. Jenže hned první dny mě dost srazily. Všichni se představovali s tituly u jména, na LinkedInu, v podpisu mailu, u klientů. Já měla „jen“ vyšší odbornou a čím víc jsem je poslouchala, tím víc jsem se před nimi cítila hůř. Když mi pak grafička napsala, že potřebuje potvrdit, jaký titul chci na vizitku, seděla jsem pár minut nad prázdným řádkem a koukala na něj. Nakonec jsem tam prostě napsala „Ing.“ V hlavě jsem si to zdůvodnila tím, že to nikoho nezabije, že to je jen formalita, která mi trochu pomůže. V tu chvíli mi to přišlo jako drobný trik, ne jako lež, která by měla nějaký dopad.
Jeden řádek na vizitce, který mě falešně uklidnil
Když vizitky dorazily, rozdávali jsme si je v kuchyňce, jako by to byla nějaká událost. Kolega vzal do ruky tu moji, přečetl si jméno, ten titul a jen tak mezi řečí řekl: „Hele, gratuluju, to jsem ani nevěděl.“ V tu chvíli se mi úplně zastavil dech. V hlavě jsem rychle lovila cokoliv, co by znělo uvěřitelně, a nakonec jsem něco zamumlala o tom, že jsem studovala v kombinaci a že to není nic zajímavého. On to nepitval, šel si pro kafe. Šéf se na vizitky jen podíval, přejel je očima, nic neřekl. Z toho jsem si vyvodila, že to asi nikdo řešit nebude. Po pár týdnech jsem si začala všímat, že mě berou častěji na větší schůzky s klienty a že mě kolegové představují sebevědoměji. V duchu jsem si říkala, že možná právě ten titul na vizitce tomu trochu pomohl. A to mě, bohužel, uklidnilo.
Postupem času jsem si na ten falešný „Ing.“ zvykla až moc. Vizitky jsem rozdávala úplně automaticky, bez zaváhání. Titul jsem začala dávat i do prezentací pro klienty a vlastně jsem nad tím přestala přemýšlet. V hlavě jsem to měla srovnané tak, že práci odvádím poctivě, výsledky mám, klienti jsou spokojení, takže je jedno, co přesně mám za školu. Když se někde náhodou stočila řeč na studium, začala jsem mlžit. Říkala jsem, že jsem studovala něco ekonomického, že jsem to měla dálkově, že jsem to kvůli práci natáhla. Nic konkrétního. Vždycky, když ta debata skončila, mě píchlo u žaludku. Říkala jsem si, že to jednou „srovnám“, že si ten titul z vizitky nechám prostě odstranit a nějak to vysvětlím. Jenže pokaždé jsem to odsunula. Vždycky bylo něco důležitějšího, nebo jsem na to „neměla náladu“.
Audit, který z drobné lži udělal velký problém
Zlom přišel ve chvíli, kdy nám přišel mail, že za měsíc bude ve firmě probíhat externí audit. Psalo se tam o nějaké certifikaci, o velkých tendrech, do kterých se chceme hlásit. Na poradě zaznělo, že se budou kontrolovat i kompetence lidí na klíčových pozicích, jejich vzdělání, praxe, popisy rolí. V tu chvíli se mi rozjel v hlavě celý katastrofický scénář. Představila jsem si někoho, jak sedí v HR, otevře moji složku, podívá se na dokumenty a pak vezme do ruky vizitku s „Ing.“ před jménem. Bylo mi jasné, že to není detail, který by přehlédli. Chvíli jsem uvažovala, že za HR prostě půjdu, že přiznám, že na vizitkách je chyba a že se to nějak srovná. Jenže jsem si zároveň říkala, že možná zrovna na mě nepřijde řada, že auditoři budou řešit hlavně manažery, a ne mě. A tak jsem neudělala nic. Rozhodla jsem se to prostě nějak „přečkat“.
V den auditu jsem seděla s ostatními v malé zasedačce a snažila se tvářit, že je to jen otravná formalita. Auditor si procházel papíry, ptal se na procesy, zapisoval si poznámky. Vypadalo to suše a nudně. Pak ale poprosil, jestli může vidět vzorek vizitek lidí z obchodu. Asistentka přinesla hrst vizitek, položila je před něj na stůl a on si je postupně bral do ruky. Když došel k té mojí, prstem přejel přes jméno, zastavil se u titulu a trochu zvedl obočí. Požádal HR, aby mu k mému jménu vytáhli složku s doklady o vzdělání. Jakmile začal porovnávat tištěný titul na vizitce s papírem v desce, cítila jsem, jak mi hoří uši a jak mi srdce buší snad i navenek. V místnosti se udělalo zvláštní ticho a já měla pocit, že se na mě všichni dívají, i když ve skutečnosti koukali spíš do stolu.
Odhalení, stud a život „na podmínku“
Auditor pak docela klidným hlasem řekl, že tu vidí nesoulad, a podíval se přímo na mě. Zeptal se, jestli je to jen chyba v tisku, nebo jak to je. V té chvíli jsem věděla, že už nemám kam uhnout. Chvíli jsem mlčela a pak jsem přiznala, že ten titul nemám a že jsem ho na vizitce nechala uvést, protože jsem měla pocit, že mě bez něj u klientů nebudou brát vážně. Nic jsem tím už nezachránila, ale aspoň jsem přestala hrát. Po auditu si mě vzal šéf stranou. Nebyl hysterický, spíš z něj šlo cítit naštvání a zklamání. Řekl mi, že ho nejvíc mrzí, že se to dozví od auditora a ne ode mě. Dal mi oficiální vytýkací dopis a jasně mi sdělil, že jsem tam tak trochu „na podmínku“ – že jakýkoliv další problém a končím.
Vizitky se hned nechaly předělat a titul zmizel ze všech materiálů. Já jsem se následující týdny skoro bála jít do kuchyňky mezi kolegy. Měla jsem pocit, že každý ví, co se stalo, i když se o tom nikdo nahlas nebavil. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala, jak málo stačilo k tomu, aby se jedna malá lež nafoukla do problému, který mi úplně rozhodil pověst v práci. Nebyl to velký skandál, nikdo na mě nekřičel, ale ten pocit trapnosti a studu byl dost silný. A mně došlo, že to celé začalo ve chvíli, kdy jsem seděla nad prázdným řádkem v mailu od grafičky a místo pravdy jsem tam napsala tři písmena, která mi nepatřila.
