Článek
Když mi dcera ve středu volala, jestli bych jim o víkendu nepohlídala děti, ani mě nenapadlo váhat. Brala jsem to jako samozřejmost, jsme domluvené, že když něco potřebují, ozvou se. Zároveň jsem se ale upřímně těšila, protože jinak jsem s vnoučaty většinou jen pár hodin odpoledne. V pátek večer jsem přišla k nim domů, v předsíni stály nachystané tašky, dcera s manželem byli v běhu a ještě řešili poslední věci. Děti byly rozrušené, pořád něco povídaly, skákaly kolem mě a radovaly se, že budeme „nocovat s babičkou“. Když pak dcera se zetěm sedli do auta a odjeli, mávala jsem jim z okna a hlavou mi běželo jen to, jak si ten víkend spolu užijeme. Nic víc.
Nevinný večer, který nic nenaznačoval
Večer probíhal přesně tak, jak jsem si ho představovala. S dětmi jsme si hráli, vytáhli kostky, potom jsme pustili pohádku. Uvařila jsem kakao, připravila jim pyžama a dohodli jsme se, že budou spát ve svém pokojíčku. Malý vnuk usnul skoro hned, jen si chvilku pochrupkával, a bylo ticho. Vnučka se ale pořád vrtěla, chodila za mnou do obýváku a nakonec přišla s tím, jestli může spát u mě v posteli. Říkala, že se jí nelíbí být v pokoji jen s bráchou, když tam nejsou mamka s taťkou. Brala jsem to jako typickou dětskou výmluvu, jak si prodloužit večer, tak jsem kývla. Když si ale lehla vedle mě, všimla jsem si, že je nějaká napjatá. Občas se zakoktala u věty, chvíli koukala do stropu, jako by byla úplně jinde. Přičítala jsem to změně režimu a usnula s pocitem, že je všechno v pořádku.
Ráno mě probudilo, jak se vedle mně vrtí. Otevřela oči, podívala se na mě a první věta byla, že má velký hlad. Vnuk ještě spal v dětském pokoji, tak jsme se potichu vyplížily do kuchyně, abychom ho nevzbudily. Napadlo mě, že bychom mohly dělat palačinky, aby měl překvapení. Vnučka se hned nadchla, vytáhly jsme mísu, mouku, vajíčka, ona míchala těsto a povídaly jsme si o škole a o kamarádkách. Po chvíli jsem ale viděla, jak se zklidnila, zadívala se do mísy a přestala povídat. Pohybovala vařečkou, ale myšlenkami byla úplně pryč. Chvíli jsem ji nechala, pak jsem se mezi řečí zeptala, jestli se jí nestýská po mamce a taťkovi.
Jedna věta, která změnila všechno
Na tu otázku se na mě podívala jinak, než jsem u ní zvyklá. „Mně se nechce být doma,“ řekla pomalu. Nejdřív jsem to pochopila tak, že se jí nechce zpátky do školy a do kroužků, tak jsem se usmála, že víkend teprve začíná. Ona ale pokračovala, že doma je to teď nějak divné. Říkala, že se pořád někdo hádá, že na sebe mamka s taťkou křičí. Vyprávěla, jak táta spal několik nocí na gauči a jednou práskl dveřmi tak, že se lekla i s bráchou. Pak z ní vypadlo, že slyšela, jak se večer bavili o rozvodu a o tom, kdo si ji a bráchu vezme k sobě. Jak to říkala, začaly jí téct slzy a mně se úplně sevřel žaludek.
V tu chvíli jsem ztuhla. O ničem takovém jsem nevěděla. S dcerou jsme spolu často, voláme si, píšeme si, a přesto se ke mně nic z toho nedostalo. Slyšet to poprvé od vnučky v kuchyni, mezi hrnky a vařením, pro mě bylo hodně těžké. Položila jsem vařečku, posadila si ji na klín a objala ji. Snažila jsem se mluvit klidně, i když se mi třásl hlas. Řekla jsem jí, že se dospělí někdy hádají, že to neznamená, že by je neměli rádi. Ona mi ale skočila do řeči, že jí máma říkala, že kdyby se opravdu rozvedli, možná by na čas bydleli u mě. A že mi to zatím nemá říkat, abych nebyla smutná. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych sama nezačala plakat. Cítila jsem směs bezmoci, bolesti a taky vzteku na dceru, že mi nic neřekla a že to dítě to nosí v sobě.
Snažila jsem se udržet „obyčejný“ den
Zbytek dopoledne jsem se ze všech sil snažila udržet pro děti normální atmosféru. Dělaly jsme palačinky, probudili jsme vnuka, všichni jsme je jedli u stolu, smáli se u drobností. Po jídle jsme šli na hřiště, pak jsme doma vytáhli deskovky. Navenek to vypadalo jako běžný víkend s babičkou, ale já jsem v hlavě pořád slyšela tu ranní větu: „Mně se nechce být doma.“ V jednu chvíli, když jsme si hrály jen my dvě, jsem vnučce znovu klidně zopakovala, že ať se stane cokoli, já tu pro ně budu. Že žádný rozvod není jejich vina. Viděla jsem, jak se jí trochu ulevilo, ale zároveň bylo jasné, že to v ní leží už delší dobu. V duchu jsem si říkala, že to s dcerou nemůžu nechat být, ale že rozhodně nechci nic řešit před dětmi.
Odpoledne přijeli dcera se zetěm. Otevřely se dveře, hluk, smích, děti se na ně vrhly. Já jsem se snažila vypadat normálně, ptala jsem se, jak se měli, jaká byla akce. Nebyla vhodná chvíle na žádnou konfrontaci. Mezi řečí jsem dceři jen navrhla, jestli bychom si druhý den nezašly samy na kávu, že s ní chci něco probrat. Chvilku na mě koukala, v očích jsem viděla, že zpozorněla, ale jen řekla, že může. Ten večer jsem doma skoro nespala. Přemítala jsem, co jí řeknu, jak to řeknu, aby se neuzavřela, ale zároveň abych nezlehčovala to, co mi vnučka svěřila.
Rozhovor, který otevřel skrytou pravdu
Druhý den v kavárně to na nás obě dolehlo. Chvilku jsme probíraly běžné věci, ale pak jsem přešla k tomu, kvůli čemu jsem ji pozvala. Řekla jsem jí, co mi vnučka povídala v kuchyni, bez obviňování, ale na rovinu. Ptala jsem se, proč mi nic neřekla sama. Dcera se rozplakala skoro hned. Přiznala, že se jim vztah hroutí už delší dobu, že se hádají, že několik týdnů řeší rozvod a střídavou péči. Tvrdila, že si myslela, že to děti tolik nevnímají, že to zvládají schovat. Seděla jsem tam, poslouchala ji a cítila směs lítosti a zloby. Odcházela jsem otřesená, ale s jednou jistotou. Že v téhle situaci musím být dětem co nejvíc nablízku. Ne proto, abych zachraňovala jejich rodiče, ale jako někdo, kdo pro ně bude mít stabilní místo, kam můžou přijít, když se jim „nebude chtít být doma“.
