Článek
Když musím ráno vzbudit všechny děti
První slunce sotva prosvítá přes špinavé záclony a já už vím, že začíná další kolo boje. Vzbudit všech pět dětí v našem malém, hlučném bytě je skoro olympijský výkon. Nejmladší Sára se zachumlá a brečí, že nechce do školy, zatímco Marek řve, že nemá ponožky a Jiřího škrábe tričko. V tu chvíli si připadám spíš jako šéfka než máma, ale upřímně – kdo by to zvládl bez křiku?
Když pátrám, co zbylo v lednici
Většina lidí si myslí, že rodiny na dávkách mají lednici plnou a nic nedělají. Realita je ale tvrdá: otevřu lednici, v ní tři vajíčka, kousek salámu a mléko na dně krabice. V duchu počítám, jak z toho vykouzlit snídani i svačinu. Děti se ptají: „Mami, bude dneska něco sladkého?“ Zasměju se: „Bude, až přijde dávka, teď máme sladký úsměv!“ Ony se zasmějí taky, ale vím, že je to spíš smích na půl pusy.
Když jdeme společně mezi lidi
Jednou za čas vyrazíme ven, třeba na hřiště. Cítím na zádech ty pohledy – jako by všichni přesně věděli, že jsme „ta rodina“, co prý jen sedí doma a žije ze státního. Jedna paní u houpaček se na mě podívala a polohlasem řekla druhé: „Chudák děti.“ Zrudla jsem v obličeji a v tu chvíli bych nejradši zmizela. Ale děti se smějí a běhají po písku, někdy si říkám, že ony mají na rozdíl ode mě ještě svět bez všech těch předsudků.
Když vybíráme, co koupíme z dávky
Každý měsíc, když přijde dávka, sedím u stolu s papírem, tužkou a výpisem. Musím spočítat, jestli vyjde na pleny, sešity, jídlo i malou odměnu za vysvědčení. „Mami, fakt nemůžu mít ten nový batoh?“ ptá se smutně Kristýna. Otočím se k ní a šeptnu: „Možná příště, lásko. Teď musíme koupit boty.“ Vím, že jí to mrzí, a mě vlastně taky.
Když se snažím najít práci i respekt
Lidi si myslí, že nechci dělat. Pravda je, že když jsem šla po mateřské někam na pohovor a řekla, že mám pět dětí, hned jsem věděla, že nemám šanci. Personalistka mě přerušila: „A zvládnete to vůbec?“ Přikývla jsem, i když jsem sama o sobě v tu chvíli pochybovala. Přesto to zkusím pokaždé znovu, protože chci, aby na mě děti byly pyšné.
Když děti přinesou první úspěch
Občas přijdu domů a najdu na stole diplom za běhání, obrázek nebo jen pusu od Sáry. Jsou chvíle, kdy si připadám bohatá. Marek mi jednou řekl: „Mami, my jsme chudí podle peněz, ale máme tebe.“ V tu chvíli jsem brečela jako malá holka a stejně jsem musela rychle setřít slzy, protože rodina stejně čeká na večeři.
Když v noci konečně přijde klid
Když uléhám do postele, slyším pravidelný dech všech svých dětí. Přes všechny starosti vím, že jsem pro ně všechno. Než usnu, stále myslím na to, jak jednou všem ukážu, že být Romka s pěti dětmi na dávkách není ostuda. Je to každodenní odvaha, která nebývá vidět.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
