Článek
Když jsem se posadila do přeplněné čekárny
Čekárna u lékaře nikdy nebyla mé oblíbené místo. I tentokrát mě obklopili cizí lidé, všichni sklonění ke svým telefonům, sbalení do kabátů a s nervozitou v očích. V duchu jsem si přehrávala, co chci lékařce říct – jenže jsem se bála, že mě opět sjede pohledem, jako už tolikrát.
Byla jsem už několik týdnů nemocná a necítila jsem se dobře, tělo bolelo, mysl byla slabá. Nakonec jsem musela překonat stud a jít k doktorce, i když jsem tušila, že mé potíže zase někdo zlehčí.
Když mě lékařka vyzvala dovnitř
„Paní Nováková!“ zaznělo jméno, a já téměř poskočila. Vešla jsem do ordinace a hned cítila chlad, ne jen ten skutečný, ale i v očích lékařky. Bez pozdravu na mě upřela zrak a kývla, ať se posadím.
Začala jsem jí popisovat své potíže, snažila jsem se nic nezveličovat, ale také nic nezamlčovat. Lékařka sotva zvedla hlavu od monitoru a do očí se mi vůbec nepodívala.
Když mě veřejně pokárala před všemi
A pak to přišlo. Lékařka otevřela dveře do čekárny a zvýšeným hlasem prohlásila: „Paní Nováková, s vaším zdravotním stavem tady není co řešit. Nedramatizujte to pořád, vždyť jste zdravá, jako řípa!“ Ve vteřině jsem cítila, jak mi hoří tváře hanbou. Všichni v čekárně zvedli hlavy a já si připadala menší než špendlík.
Stála jsem uprostřed místnosti, neschopná slov, zaháněla slzy a chtěla se propadnout do země. Nikdo z čekajících se ani nepohnul. V ten moment bych dala cokoli za neviditelnost.
Když se ozval tichý hrdina
Najednou se od okna ozval mladý muž s pevným hlasem: „To není v pořádku, paní doktorko! Každý má právo, aby ho lékař vyslechl a neponižoval.“ Jeho slova pronikla tichou čekárnou jako ostrý nůž a mně se ulevilo, že někdo konečně řekl nahlas to, co jsem cítila já.
Lékařka překvapeně zamrkala, podívala se zpátky ke mně a já na okamžik zahlédla v jejích očích rozpačitost. Všichni v čekárně jako by náhle ožili, lidé si začali šeptat a přestali upírat pohled jen do země.
Když jsem poprvé pocítila úlevu
Zachytila jsem jeho pohled a v těch pár vteřinách jsem cítila obrovské spojení – jako by mi někdo vrátil víru v lidskost. Poprvé jsem nebyla ta ustrašená a zoufalá pacientka, ale člověk, který si zaslouží respekt.
„Děkuju,“ zašeptala jsem mu nesměle, když jsme se později potkali na chodbě. Usmál se na mě a řekl: „To nejmenší, co může člověk udělat, je zastat se druhého.“ Byla jsem dojatá, vděčná a překvapeně posílená jeho odvahou.
Když jsem odcházela s novou silou
Odcházela jsem z ordinace s hlavou vztyčenou. Nebyly to už jen rozklepané nohy a těžké myšlenky, ale i nová dávka sebevědomí. Uvědomila jsem si, že empatická reakce cizího člověka dokáže změnit i tu nejtrapnější situaci v něco, co vás posílí.
Cestou domů jsem přemýšlela o síle slov a odvaze. Možná někdy nejde o lékařskou odbornost, ale o obyčejnou lidskost, která uzdraví rychleji než předpis. Dodnes si pamatuji pocit zadostiučinění a tiché „děkuju“, které bylo ve skutečnosti mnohem hlasitější, než veškerá studená slova té ordinace.
Autor příběh redakčně zpracoval a anonymizoval. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
