Článek
Když jsem se po rozchodu stěhovala do paneláku na sídlišti, těšila jsem se hlavně na to, že budu mít klid. Bydlela jsem tam asi půl roku, začínala jsem si zvykat na to být sama, ale večery byly často dlouhé a tiché. Se sousedy na patře jsme se pozdravili, občas prohodili větu ve výtahu, ale tím to končilo. Bylo léto, sobota, vedro. Odpoledne jsem se vracela s nákupem, zpocená a otrávená, a naproti u souseda zněla hudba a smích. Vyšel na chodbu, usmál se a zeptal se, jestli se nechci stavit „na vínko, jen tak“. V hlavě se mi hned objevila varianta, že zase sedím sama u seriálu a slyším, jak se lidi baví hned za zdí. Tak jsem řekla jo.
První pozvání přes chodbu na vínko
U něj v bytě bylo pár lidí z baráku a pár jeho kamarádů. Nikdo formální, spíš trička, šortky, bosé nohy. Otevřeli víno, padlo pár panáků, pouštěla se hudba z YouTube. Seděli jsme kolem stolu, povídali si, smáli se. Já měla po dlouhé době pocit, že nejsem sama, že neřeším rozchod a že se prostě jen bavím. Postupně se všichni dost opili, debaty byly hlasitější a hranice uvolněnější. Se sousedem naproti jsme předtím párkrát flirtovali ve výtahu, takové ty nenápadné pohledy a vtípky, a ten večer to mezi námi bylo zase trochu znát. Neřešila jsem to, brala jsem ho spíš jako někoho, kdo mi připomíná, že jsem ještě pro někoho zajímavá.
Když večírek končil a lidi odcházeli, zůstali jsme tam nakonec jen my dva. Nabídl mi „poslední panák“ a já zůstala. V hlavě mi běželo, že jsem dlouho s nikým nespala, že mi chybí dotek i sebevědomí. Zároveň jsem měla pocit, že mu můžu aspoň trochu věřit, nebyl to úplně cizí člověk. Všechno se seběhlo rychleji, než jsem stihla cokoliv promyslet. Skončili jsme v posteli. Nebylo to plánované ani romantické, spíš kombinace alkoholu, osamělosti a potřeby na chvíli vypnout. K ránu jsem se zvedla, namalovaná už jen napůl, hlava těžká, a šla přes chodbu domů. Doufala jsem, že nikoho nepotkám.
Ranní průchod chodbou a druhý soused
Samozřejmě, že jsem někoho potkala. Přímo před svými dveřmi stál druhý soused z patra, zrovna se vracel z noční. Už jsme se párkrát bavili na chodbě, byl spíš klidnější typ. Podíval se na mě, na moje vlasy, na pomačkané oblečení a bylo jasné, odkud jdu. Zakoktala jsem něco o tom, že jsem byla „u známých“, ale působilo to trapně i mně samotné. Viděl, jak se mi lehce motá hlava a třesou ruce. Skoro automaticky mi vzal klíče z ruky, odemkl mi dveře a zeptal se, jestli jsem v pohodě a jestli nechci udělat kafe, protože vypadám, že bych se klidně složila na chodbě. V tu chvíli jsem byla tak unavená a rozhozená, že jsem kývla a pozvala ho dovnitř.
U mě v kuchyni to ze začátku působilo nevinně. Postavil vodu, já si sedla, pustili jsme si potichu hudbu. Povídali jsme si o práci, on o nočních směnách, já o kanceláři. V alkoholu a doznívající euforii z předchozího „dobrodružství“ jsem byla otupělá, ale zároveň jsem cítila, jak je ke mně až přehnaně pozorný a milý. Přesunuli jsme se do obýváku, seděli blíž, doteky už byly skoro samozřejmé. V hlavě se mi rozsvítilo, že to není dobrý nápad a že už jsem tuhle noc překročila dost hranic. Jenže se mi zároveň nechtělo zůstat sama, v tichu a s hlavou plnou myšlenek. Nezastavila jsem to. Nakonec jsme spolu skončili v posteli taky. Bez velkého přemýšlení, v jakémsi otupělém stavu. Někdy k poledni, ani pořádně nevím kdy, a já usnula hodně tvrdým spánkem.
Když samota a alkohol smažou poslední brzdy
Probudil mě hluk z chodby. Dvě důchodkyně se bavily nahlas o tom, jak „se tu celou noc couralo sem a tam“ a „jak tohle má normální člověk spát“. Ležela jsem v posteli, hlava mi třeštila a pomalu mi docházelo, co se vlastně za tu jednu noc stalo. Do toho se přidal pocit obrovského studu. Nejen z toho, že jsem během pár hodin vystřídala oba sousedy z patra, ale i z toho, jak průhledné to celé muselo být. Když jsem šla později vynést koš, potkala jsem jednu z těch žen. Prohlédla si mě od hlavy k patě tak okatě, že jsem měla chuť zmizet. Vrátila jsem se do bytu a napadlo mě, že bych nejradši týden nevycházela.
V pondělí mi napsala kamarádka z vedlejšího vchodu. Poslala mi screenshot z domovní skupiny, kde někdo napsal něco ve stylu: „Někteří tady vzali víkend opravdu z jedné strany chodby na druhou.“ Připsala, že to samé slyšela v hospodě jako historku „o nějaké nové holce, co to vzala z jedné strany chodby na druhou“. Došlo mi, že to nejspíš někdo z kluků naznačil kamarádům a už se to šířilo dál. Byla jsem naštvaná, ale víc sama na sebe než na ně. Věděla jsem, že jsem jim v tu chvíli připadala hlavně jako vtipná historka z baráku. Poprvé mě napadlo, jestli se budu muset kvůli tomu někdy stěhovat, nebo jestli to prostě časem přejde.
Jak se z úletu stane sídlištní legenda
Nakonec jsem se rozhodla neutéct. Souseda naproti jsem potkala mezi dveřmi a řekla mu, že to pro mě byl úlet, že žádný vztah teď nechci a že bych byla ráda, kdyby to zůstalo jen mezi námi. Nehádal se, spíš vypadal trochu rozpačitě. Druhého souseda jsem potkala o pár dní později u schránek. Tam jsem to řekla ještě otevřeněji – že mi je celá ta situace dost trapná a že nemám zájem v tom pokračovat. Výtah jsem dál používala, nechodila jsem po schodech jen proto, abych se někomu vyhnula, i když jsem měla první týdny pocit, že na mě všichni koukají a něco si myslí. Postupně jsem zjistila, že lidi řeší hlavně svoje problémy a že ti, co drbou nejvíc, mají sami dost vlastních „historek“. Dneska se tomu umím zasmát, ale zároveň mi to pořád připomíná, jak rychle se v paneláku z jedné noci stane příběh pro celý barák – a jak důležité je, jestli ho zvládnu unést hlavně sama před sebou.
